Jako zrno hořčičné

(1893) 1926 - 2006
Čítanka z dějin sboru Českobratrské církve evangelické v Teplicích
Vyšlo u příležitosti 80. výročí sboru Českobratrské církve evangelické v Teplicích v říjnu 2006

Zobrazit obrazovou přílohu

Vznik a vývoj farního sboru ČCE v Trnovanech-Teplicích

I. Václav Řezníček(1893 - 1926) byl laickým kazatelem i diakonem sboru - výjimečným pracovníkem.
Charakteristika: práce v nepřipraveném poli - první útvar: kazatelská stanice a její práce.

Sbor v Teplicích vznikal jako zrno hořčičné z práce diasporní sboru krabčického, jehož farář Václav Šubrt vychoval pro toto dílo kazatele Václava Řezníčka. R. 1893 byla zahájena práce v severočeském pohraničí mezi českými horníky a dělníky, a za sídlo rozsáhlé oblasti zvoleny Trnovany, předměstí lázní Teplic-Šanova. Za obětavé práce kazatele Řezníčka zde vyrostla kazatelská stanice. V modlitebně bývalo živo po celý týden: vedle bohoslužebných shromáždění, Nedělní školy a biblických hodin, se scházel pěvecký kroužek a Křesťanský spolek mladíků. Sborové společenství bylo upevňováno zvláště při různých sborových besedách. Po první světové válce vzrostl počet duší, takže v r. 1926 byl utvořen farní sbor v Trnovanech. (Cv)


Do oblasti uhelných dolů a rostoucího průmyslu přicházeli za prací noví lidé z vnitrozemí. Mezi nimi byli i evangelíci z rozmanitých sborů. Poměrně nejvíc se jich stěhovalo do Trnovan, tehdy samostatného předměstí Teplic. Bylo zapotřebí, aby je někdo vyhledával, shromažďoval a utvrzoval ve víře. Roku 1893 rozhodl seniorátní výbor Pražského seniorátu, aby se této práce ujal Václav Řezníček, který ji už asi 10 let konal v Třebenicích. Do neznámého, ne-zmapovaného a nezajištěného prostoru přišel 40-letý s manželkou a třemi dětmi. Kdesi na okraji, kde už začínaly louky, v tehdejší trnovanské Bohosudovské ulici získala rodina byt. Z tohoto strategického bodu vyhledával kontakty s evangelíky. Jakousi řetězovou reakcí se začali někteří sami přihlašovat. Poměrně brzy v jiné ulici, asi 1 km vzdálené, byla upravena ze dvou najatých místností první modlitebna a začala se konat shromáždění. Zde byla založena kazatelská stanice a zvolen její výbor. Řezníčkova hlubinná víra, prvořadá láska k věci Kristově a osobní skromnost a sebeobětovný přístup jeho manželky k tomuto dílu se tu potkaly s touhou po obecenství lidu Božího kolem evangelia u těch, kteří z nejrozmanitějších koutů vlasti nacházeli zde nový domov. Toto dvojí ANO k dílu Páně ve světě bylo základem dalšího rozvoje kazatelské stanice, jejíž prostor působnosti se šířil do blízkého i vzdálenějšího okolí. Vznikala nová kazatelská místa. Tam se konávala shromáždění ve školách. V roce 1895 došlo k přesunu. V tehdejší trnovanské Rytířské ulici bylo najato celé 1. poschodí domu. Zde byla zřízena modlitebna až pro 100 osob. Vedle vznikl i skromný byt pro rodinu kazatelovu, která se rozrostla o čtvrté dítě. K pravidelným nedělním bohoslužbám přibyla nedělní škola, pod vedením sestry Řezníčkové se na ní podíleli další dobrovolní učitelé. Jejich příprava dala základ biblickým hodinám. Sborový život byl pestrý. Vznikl pěvecký kroužek, scházívala se mládež, konaly se občasné „čajové večírky“ s volným vyprávěním. Zázemí sboru se pro mnohé stávalo až rodinným prostředím. To vše se rozvíjelo, co do rozsahu i obsahu v další - v pořadí už třetí - modlitebně. V r. 1900 zakoupili Řezníčkovi rozestavěný dům v Modlanské ulici, 2. patro zbudovali jako svůj byt, 1. patro zařízeno jako modlitebna, která sloužila sboru i během záboru pohraničí a ještě po r. 1945. Rodina kazatele se zadlužila, Řezníčkovi spláceli dluh až do r. 1922. Jak se život sboru rozrůstal, přibývalo spolu-pracovníků. Náboženství na školách vyučovalo v rozsáhlé diaspoře několik učitelů a učitelek, vzešlých ze sboru. V letech před a po vzniku republiky a po sloučení českých helvítů a luteránů v Českobratrskou církev evangelickou v r. 1918 vyrůstají v kazatelské stanici presbyteři budoucího sboru. Připomeňme některá jména: Horčic, Miřejovský, Mareš, Kohout, Makalouš, Lochman, Placák… Synodní rada jmenovala Václava Řezníčka r. 1924 ordinovaným presbyterem. V pronajatém velkém sále vykonal ordinaci vinohradský farář Bedřich Jerie, bývalý farář v Krabčicích. Současně byla kazatelská stanice povýšena na filiální sbor v obvodu sboru lounského (Louny se staly farním sborem r. 1922). R. 1926 se trnovanský filiální sbor stal sborem farním, který sám měl několik kazatelských stanic, např. v Ústí n.L.. Odtud pocházel první kurátor sboru, bratr Horčic. 20. května téhož roku zemřel Václav Řezníček. Sbor zůstal 3 roky neobsazen, vedli jej obětavě presbyteři. V květnu 1929 nastoupil zde službu farář Eugen Zelený, který evangelizační práci svého předchůdce teologicky prohloubil.

Ze sboru vyšlo postupně do služby 9 kazatelů - Jan Řezníček, Bohuslav Černík, Josef Šťastný, Jan Miřejovský, Lubomír Miřejovský, Josef Koláčný, Jaroslav Vanča, Amos Tejkal, Jaroslav Raich.

Tak probíhal proces růstu. Bylo možno z něj zachytit jen viditelné mezníky, časy, osoby, události. Ale to hlavní probíhá skrytě, pod povrchem, v hlubinném proudu Božího dění. Apoštol Pavel to vyjádřil, že „nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ Organizační um je dobrý, kde je služebný. Ale sám není tvůrčí. Ukazuje to Žalm 127,1: „Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteří stavějí jej. Nebude-l Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný.“

Prorocké „ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“ (Zach 4,6) nás vede k tomu, abychom nepohrdali dnem malých začátků, ale abychom nově vyznali své ANO k cestě Kristově, která dodnes protíná cesty našeho věku. (A.T.)


II. Josef Horčic, 1.kurátor (v letech 1927 - 1930), Josef Miřejovský, 2.kurátor (1930 - 1938), Eugen Zelený, 1. farář sboru (1929 - 1939)
Charakteristika: sbor se ustavil a vytváří si lepší podmínky pro své působení.

Prvním farářem nového sboru se stal až v r. 1929 Eugen Zelený. Za jeho působení byla rozsáhlá sborová práce teologicky prohloubena. Sbor se rozkládal v oblasti 8 politických okresů. Pravidelně se později kázalo na 7 místech, vyučovalo se na 35 školách za pomoci 3-4 výpomocných učitelů náboženství. Také ostatní sborová práce se konala za oddané pomoci mnoha bratří a sester na více místech. Dnes v této oblasti je 10 samostatných sborů. V té době se sbor rozhodl pro stavbu chrámu v dnešní Sládkově ulici vedle fary, získané výhodnou koupí.(Cv)


Ve sboru nalezl mladý kazatel mnoho spolupracovníků, kurátory Josefa Horčice a Josefa Miřejovského, dr. Josefa Tejkala, jenž se připojil sňatkem k rodině Řezníčkových, bratry Kohouta, Černíka, Šťastného, Mareše aj., kteří vytvořili tým, bez něhož by osamělý kazatel práci v rozlehlé diaspoře nemohl zastat. Bohoslužby byly obstarávány také v Bílině, Hrobu, Oseku a Ústí a později v Děčíně a České Lípě. Náboženství se vyučovalo na 28 školách a Gymnasiu.

Ve sboru byl vytvořen křesťanský spolek žen a dívek Debora, který kromě sociální péče uvnitř sboru vydal i několik brožur z cizí literatury, v překladu manželů Tejkalových. Mnohé z tehdejší činnosti sboru lze nalézt v pravidelně vydávaných ročenkách. Farář Zelený byl podnětný pro studenty svým zájmem a rozhledem. V té době byly pěstovány hojné kontakty s evangelíky v Holandsku. Holandská pomoc se projevila i při stavbě modlitebny. Mnoho energie a práce bylo věnováno stavbě sborového domu a fary, zde mají počátky dnešní sborové budovy, které se staly pojítkem pro různé skupiny ve sboru i po válce. Situace politická už nedovolila v té době budovu kostela dostavět. Nastala pro sbor těžká doba, mnozí museli své posty opustit a odejít do vnitrozemí. Tak i br. Zelený počátkem r. 1940 odešel do sboru v Pardubicích. (podle A.T.)


III. Josef Kohout, kurátor (1938 - 1946), Josef Kužel, vikář (1939 - 1941), Břetislav Chlebníček, farář (1941 - 1946)
Charakteristika: víra přetrvává v nenormálních podmínkách okupace.

Zábor pohraničních oblastí byl předělem v životě sboru. Farář Zelený ze sboru odešel v prosinci 1939, když práci v něm zabezpečil a opatřil nástupcem v osobě vikáře Josefa Kužela. (Cv)


Osobní vzpomínka br. Kužela na práci v Teplicích v letech 1939-1941 ukazuje, že práce ve sboru se tehdy týkala i Encovan a Lovosic, kde se bohoslužby konaly v německém evangelickém kostele i za účasti 100 lidí, hlavně Zelovských z okolních vesnic. Bohoslužby v pohraničí byly zakazovány, kázání v češtině bylo velmi negativně Němci vnímáno (zvláště na pohřbech bylo třeba mluvit i německy). Od r. 1938 byl kurátorem sboru br. Josef Kohout, jeden z nejvěrnějších členů oslabeného sboru. V r. 1941 br. vikář Kužel odešel do Křižlic, a pro práci v Teplicích získal vikáře v Třebenicích, Břetislava Chlebníčka.

Ten také bydlel skrovně na faře, kde byl německý nájemník. Podle korespondence z té nenormální doby oslabený a utiskovaný sbor v čele se svými představiteli napínal všechny síly, aby uhájil základní chod sborového života a své budovy, s nedostavěným sborovým domem. Kazatelům a staršovstvu se podařilo, že po celou dobu okupace a v prostředí, které bylo považováno za německé, se dály bohoslužby ve sboru v českém jazyku. I rozestavěná budova byla nakonec zachována, aby plnila po válce důležitou úlohu pojítka skupin, které se v Teplicích objevily po válce.(Cv)


IV. Josef Mareš, kurátor (1946 - 1956), Slavie Radechovská, kurátorka (1956 - 1964), Zdeněk Somolík, farář (1946 - 1966)
Charakteristika: růst a později útlum pod komunistickou totalitou, lidé prožívají bolest rozporu své víry a kariéry - i svých dětí, které se staly rukojmými státu.

Somolíkovo seniorské období je doplněno prací seniorátních vikářů. Po válce se do Teplic přistěhovali mnozí reemigranti z Polska, dále evangelíci slovenské a maďarské národnosti a evangelíci ze sborů vnitrozemských vedle těch, kteří se sem vrátili. Sbor si zvolil za svého faráře Zdeňka Somolíka. Ten se ujal práce v říjnu 1946 a působil v Teplicích téměř 20 let až do své smrti v květnu 1966. Jeho výrazné působení stmelilo různorodý sbor. Než byl dostavěn rozestavěný chrám, užíval sbor nevyhovujících kostelů po německých evangelících. Vedle pečlivé farářské práce byl farář Somolík po několik období i seniorem ústeckého seniorátu. Jako znamenitý hudebník vytvořil i seniorátní pěvecký sbor. „Vzpomínám na bratra seniora a faráře teplického sboru Zdeňka Somolíka s velikou úctou a vděčností Hospodinu, že jsem mohla pod jeho kazatelnou a při celém jeho působení v Teplickém sboru být."

…Byl člověkem velice citlivým a proto v sobě nosil velikou tíhu odpovědnosti nejen za svůj sbor, ale i za sbory celého seniorátu, hájil své kolegy faráře před komunistickými úřady, až za to sám zaplatil uvězněním. Sloužil nejen na kazatelně, ale i při docela obyčejných obtížích. Když jsme ve sboru neměli kostelníka, vstával v neděli velmi ráno, aby zatopil, abychom přišli do vyhřáté modlitebny. Dosud si vyčítám, že jsme to dopustili, bylo to právě krátce před jeho odchodem ze života. Byl to život vnitřně bohatý a obohacující všechny, kdo vidí v jeho působení dar Boží milosti a lásky. (Z dějin čbr.sb.)


Centrum sborové činnosti přenesl farář Somolík z velkých a nevyhovujících chrámů po německých evangelících do sborového domu s modlitebnou, který byl dostavěn a vybaven obětavostí členů sboru a za pomoci Jubilejního tolerančního fondu. První bohoslužby v nové modlitebně byly 1.1.1948. Zde, ve Sládkově ulici č. 16 i v kazatelských stanicích se rozvinula sborová práce v celé své šíři, zvláštní teologické hloubce a radostnosti, kterou Z. Somolík jako pastýř sboru i jako senior Ústeckého seniorátu dovedl vtisknout celé své činnosti. Ve svém pastýřském působení učil sbor radostnému křesťanskému životu podle slova, které bylo zvoleno za heslo teplického sboru a nadepsáno nad teplickou kazatelnou: Kristus - život náš.“ (S.R.)


V. Miroslav Titěra, kurátor (1964 - 1996), Amos Tejkal, farář (1967 - 1997)
Charakteristika: Dlouhá éra přípravy a pak likvidace „pražského jara“, sbor jako oáza a útočiště pro mnohé. Po r. 1989 nenastal očekávaný návrat členstva.

V srpnu 1967 nastoupil na uprázděné farářské místo farář Amos Tejkal, vnuk kazatele Václava Řezníčka, trnovanský rodák. Sbor prodělával od r. 1968 obdobný vývoj jako většina pohraničních sborů. Po oživení v letech 1968-9 procházel sbor v době následné „normalizace“ vnějšně útlumem, ale vnitřně se utvrzoval. Práce s dětmi, mládeží i dospělými se konala po všechna ta léta, byť s kolísajícím počtem účastníků. Přechodně působil pěvecký kroužek, nově vznikla skupinka „střední generace“, která se dodnes obměňuje. Příhraniční poloha Teplic umožňuje kontakty s evangelíky z Německa. Jeden čas fungoval dokonce jakýsi most na pašování Biblí a literatury. Na faráře a jeho rodinu měla tato činnost negativní dopad ze strany státního dozoru.

Sbor průběžně opatroval své budovy, v obou došlo k reorganizaci topení. V kostele je od r. 1970 zavedeno elektrické vytápění infrazářiči, dodané z Německa, zaplacené darem z Norska zásluhou bývalého teplického faráře dr. Zeleného. Vedle běžné údržby (střecha, malování, nátěry) dostal kostel novou omítku v r. 1993 a silami vlastních členů vybudovaný nový plot. Před nástupem nového faráře prošla i fara velkou vnitřní opravou.

Farář Tejkal byl v letech 1980-92 konseniorem Ústeckého seniorátu. 16 let střídavě administroval sbory v Ústí, Chomutově a Duchcově v době jejich uprázdnění. Několik let organizoval v seniorátě vzdělávání laických kazatelů a předčitatelů, za vydatné pomoci a spoluúčasti teplického presbytera a seniorátního kurátora Vladimíra Rejchrta, který patřil mezi ty z teplických presbyterů, kteří kvůli své víře a práci v církvi obětovali svou pracovní kariéru. Po boku faráře stál ve funkci kurátora sboru 32 let br. Miroslav Titěra z Úpořin (1964-96), který přišel z Krabčic a založil zde rodinu věrně stojící při sboru (za totality umožňovali setkávání mládeže na svém statku).

Ač „listopad 89“ otevřel nové formy a svobodu pro práci, samotné oživení a velký návrat členů z okraje do středu sborového života neznamenal. To zřejmě přichází jinak a z jiného zdroje. Farář Amos Tejkal ukončil službu odchodem do výslužby 31.8. 1997 po 30 letech v rodném sboru. Své síly a zkušenosti však nabízí svému rodnému sboru až do dnešních dnů, neboť si vybudovali s manželkou své důchodové bydlení v samotné blízkosti sboru, v sousední ulici. (Cv,doplněno)


VI. Pavel Andrejs, kurátor (1996 - 1999), Tomáš Pištora, farář (1997 - 2002)
Charakteristika: Noví pracovníci - ale dvojí osiření

Od 1. září 1997 nastoupil jako farář ing. Tomáš Pištora, který po studiích v Praze a v USA prošel vikariátem v sousedním sboru ústeckém a Teplice jsou jeho prvním místem služby. Do funkce kurátora sboru byl v r. 1996 zvolen Pavel Andrejs, obdarovaný radostnou účinností, žel v r. 1999 zahynul při protijezdcem zaviněné autonehodě. Sbor i rodinu tato ztráta těžce postihla.. Zanedlouho potom - po pětileté práci - se rozhodl farář Pištora k přestěhování s celou rodinou do USA, kde pracuje jako kazatel dále.(cv)


V sobotu 18. září 1999 zaskočila teplický sbor ČCE velice smutná zpráva. Dopoledne tragicky zemřel při dopravní nehodě bratr kurátor Pavel Andrejs. Stále si ještě jenom postupně uvědomujeme, jak těžko se v takové situaci hledají slova. Slova, která by se pokusila a odvážila postihnout ztrátu a lítost sboru a především Pavlových nejbližších. Víme však, že na bratra kurátora budeme vzpomínat s velikou vděčností.
Narodil se 22. března 1957 v Hořicích a zemřel ve věku 42 let při dopravní nehodě. Do Teplic se přestěhoval po svatbě s Evou Tejkalovou. Zde se ihned zapojil do sborového i seniorátního života. Zprvu ještě v mládeži a později mezi třicátníky. Ve sboru budeme po dlouhou dobu nacházet stopy jeho práce a šikovnosti. Postaral se o mnohé opravy. Měl rád techniku od různých strojů až po počítače, autům rozuměl jako málokdo. (Mimo jiné studium se vyučil také v mladoboleslavské Škodovce). Nad strohým světem techniky však bez nadsázky přečníval svou vroucí lidskostí, jako manžel a tatínek dvou dětí. Pro jeho úsměv si ho budeme dlouho pamatovat nejen ve sboru a v seniorátě. Svědectví jeho poctivé víry je mozaika někdy složená z téměř nenápadných střípků. Od dlouholetého vedení nedělní školy, přes kytarový doprovod zpívání dětí a pěvecký kroužek, až po uklízení kostela.
Po omlazení staršovstva v 90. letech si jej teplický sbor zvolil za kurátora. Jistou dobu také pracoval v představenstvu Domova odpočinku Diakonie ČCE v Krabčicích.
Slova nám ovšem na postižení lidského života mnoho nestačí. Obracíme se proto s vděčností, kterou nejlépe vystihuje věta z úmrtního oznámení:
„V naději, že náš život je skryt s Kristem v Bohu, jsme vděčni za vše pěkné, co jsme společně prožili.“
S bratrem kurátorem jsme se rozloučili ve zcela zaplněném teplickém kostele 24. září 1999. (Staršovstvo a sbor)


Ve vzpomínkách T.Pištory na těch šest let, kdy na tomto svém 1. místě kazatelském (vedle br. Zeleného, Kužela - kteří také v Teplicích (Trnovanech) začínali), se prolíná to nové, co prožíval při bohoslužbách, biblických hodinách, setkání s třicátníky, přípravě vánočních programů s dětmi, rozhovorech - vidí sbor jako hlubokou studnici, z které mnoho načerpal. Tak i v Duchcově. Některé věci byly nad „síly“ mladé rodiny (byt a zahrada). Podnětné bylo prožívání výměny generací, pomoc lidem z Kazachstánu. Otřesem naopak ztráta mladého kurátora. Spojeno to bývalo s Ježíšovými „semínkovými podobenstvými“ - tak charakteristickými pro teplický sbor už do dob jeho počátků, působení V. Řezníčka. Když nakonec zvítězila touha žít teď v Americe, odkud pochází manželka, byl tento časový úsek počátků a přivítání dvou dětí do mladého manželství už nezapomenutelný…


VII. Willy Gröger, kurátor (1999 - dosud), Jan Opočenský, farář (2003 - dosud)
Charakteristika: Na velké křižovatce..(?)

Kurátorem byl po smrti br. Andrejse zvolen Willy Gröger, seniorem Somolíkem utvrzený člen sboru, spjatý s teplickým krajem od dob svého dětství a mládí. Po roce uprázdnění byl od 1. listopadu 2003 novým kazatelem zvolen farář Jan Opočenský z Mělníka.



Čítanka

Řezníček Václav

kazatel v Trnovanech u Teplic-Šanova, nar. 26.VI.1853 v Bosyni u Mělníka. Navštěvoval evangelickou školu ve Vysoké a pak dán na sladovnictví do Prahy, kdež přišel do spolku mladých věřících mužů. Šubrt, byv na zbožného mladíka upozorněn, připravil si ho k požehnané práci, kterou po 43 let jako diasporní kazatel v severní diaspoře konal. Pracoval v Třebenicích 10 let, pak povolán českými horníky do Trnovan, odkudž založeny kazatelské stanice v Nové Vsi-Hrdlovce, Lomu, Louce, Bílině, Hrobě a v Krásném Březně. Když se Louny staly sídlem cestujícího kazatele, pracovali pak společně. R. 1927 Trnovany staly se sborem samostatným, ale jejich budovatel odešel 20.V.1926 ku Pánu svému. Pro svoji horlivost, práci, zbožnost, nezištnost a upřímné bratrství je bratrem nezapomenutelným.

Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny, 26. července 1953


26. července 1953
bratru Janu Řezníčkovi, čbr. evangel. faráři
v Chocni

Milý bratře,

v příloze zasílám potvrzenku o předání Vašeho daru k uctění památky br. kazatele Řezníčka, někdejšího evangelisty a prvního kazatele zdejšího sboru. Chceme ho vzpomenouti při nedělním shromáždění, k čemuž použijeme i Vaší knížky „Jako zrno hořčičné“.

Děkujeme Pánu za věrnost takových služebníků, jako byl Váš otec a náš první apoštol.

Z. Somolík


Seniorátní úřad
Ref. obvodu pražského
V Praze dne 10. října 1912
Velectěnému pánu
p. V. Řezníčkovi v Trnovanech

V úctě podepsaný výbor sděluje Vám následující usnesení XXIV. Konventu seniorátního z r. 1912:

„Konvent vyslovuje mnohaletému pracovníku v diaspoře severní panu V. Řezníčkovi, který horlivou a věrnou činností svou úřad evangelisty církvi naší jako důležitý doporučuje, svůj vřelý dík.“

Připojujeme se k tomuto projevu konventnímu upřímně.

S bratrským pozdravem za seniorátní výbor ref. obvodu pražského:

Josef Souček, t.č. senior, Ferdinand Kavka, t.č. seniorátní kurátor, František Žilka, t.č. konsenior


Sova Václav

vůdce kazatelské stanice v Hrdlovce (vzpomínky vnučky Evy Stránské z Oseka)

Na okraji teplického okresu, mezi Duchcovem a Osekem, stála obec Hrdlovka. V letech 1970-75 musela ustoupit důlní činnosti SHD. A právě v této vesnici založil můj dědeček Václav Sova kazatelskou stanici lounského evangelického sboru. Bylo to asi tak v letech 1915-20.

Naděje na získání jakékoli bohoslužebné místnosti nebyla, a tak se můj dědeček rozhodl, že vyklidí ve svém bytě pokoj a zařídí jej jako modlitebnu. Bydleli v malém domku o dvou místnostech, takže celá rodina pak žila v kuchyni a spaní si upravili na půdě. Byli velice skromní a obětaví. Dědeček byl horník, narozen v r. 1866, babička Marie o tři roky mladší. Měli šest dětí, všechny byly vychovány v duchu Kristova evangelia. Dědeček opatřil do modlitebny lavice i harmonium, na které hrál můj tatínek Vojtěch jako dvacetiletý mládenec. Protože bylo v obci hodně věřících rodin, byla modlitebna vždy plná. Dojížděl tam pan farář Vlastimil Juren z Loun a diakon Václav Řezníček z Trnovan. Čtené bohoslužby měl vždy můj dědeček. Věnoval se této službě velice ochotně a obětavě, měl velkou Bibli, která byla jeho pokladem největším. Nyní tuto Bibli vlastním já.

Je škoda, že se nedochovaly další doklady z této doby, jako fotografie ze Sdružení evangelické mládeže, které v té době úspěšně fungovalo. Tato modlitebna nám sloužila až do roku 1928, kdy jsme byli připojeni k trnovanskému sboru. V r. 1929 nastoupil jako farář br. Zelený a můj dědeček tehdy předal veškeré zařízení modlitebny – též kalich od Večeře Páně a vše na křest svatý - do Trnovan. Bratr farář Zelený přijížděl občas do Hrdlovky, aby navštěvoval věřící rodiny. Náboženství nás vyučovala učitelka sestra Šťastná. V té době byly bohoslužby slouženy br. farářem Zeleným v Oseku, kam jsme všichni docházeli. Válečná léta pak zasáhla do života mnoha rodin, někteří se odstěhovali z Hrdlovky. Ta byla jako všechna okolní města a obce připojena k německé říši. Ti, co zůstali, se snažili tuto dobu přežít. Můj dědeček zemřel v 75 letech v r. 1941.

Pro obyvatele rušené Hrdlovky bylo postaveno sídliště v Oseku. Bohoslužby nám ale nezanikly, jezdíme do Duchcova, kde máme modlitebnu.


Protokol I. výborové schůze konané v evanjelické reformované modlitebně v Trnovanech, Kolmerstrasse 259 dne 16. června 1895 za předsednictví kazatele L.B.Marka a za přítomnosti všech členů.

  1. Předseda zahájiv schůzi modlitbou, konstatuje, že dne 5. května na valné schůzi voličstva byli zvoleni za členy výboru bratří: Václav Řezníček, Tomáš Slavíček, Josef Čermák, Jan Vízner a Václav Sova, dále, že tito zvolení dne 16. června před shromážděním složili slib v ruce kazatele L.B. Marka.
  2. Za předsedu zvolen jednohlasně br. Řezníček.
  3. Správa pokladny ponechává se v rukou br.Řezníčka. Poněvadž k volnému návrhu nikdo se nepřihlásil, schůze se končí.

Protokol II. výborové schůze, v místnosti Matiční školy v Trnovanech, za předsednictví br. V. Řezníčka a přítomnosti všech členů dne 28. července 1895.

  1. Vzato na vědomí, že z nově najaté modlitebny od p. Jana Kučery v Ritterstrasse č. 458 platiti se má činže ročně 95 zl., ve čtyřech lhůtách od 1. srpna 1895
  2. Všemi hlasy přijímá se, aby na dům byla dána tabulka s nápisem: Evanjelická modlitebna I. posch.
  3. Jednohlasně přijato, aby na „Ústřední matici“ dáno bylo 5 zl. jakožto náhrada na propůjčení místnosti k službám Božím
  4. Školnici dáno od úklidu 1 zl.
  5. Br. Čermák činí návrh, aby opatřeny byly ještě nějaké lavice, což však se zatím odkládá, až jak se toho ukáže pootřeba. Nato schůze ukončena.

Protokol III. výborové schůze konané v místnosti evangelické reformované modlitebny v Trnovanech, Ritterstrasse 458 za přítomnosti br. Řezníčka a za přítomnosti všech členů dne 1. září 1895

  1. Předseda zahájiv schůzi modlitbou, činí návrh, aby výbor staral se o to, aby někteří údové, jež po delší dobu shromáždění nenavštěvují, byli vyhledáni a do shromáždění bratrsky vyzvá-ni. Br. Vízner a Slavíček jednohlasně zvoleni, aby dle času u dotyčných učinili návštěvu. Úlohu tuto oba členové přijímají.
  2. Br. Vízner činí návrh, aby se večer při biblických hodinách na konec více nezpívalo, že prý to ruší okolní obyvatele. Návrh tento 4 hlasy proti 1 zamítnut.
  3. Br. Čermák činí návrh na pořízení ještě jedné tabulky na písně, což všemi hlasy přijato.
  4. Vzato na vědomí, že skříň a pultík co kazatelna svěřeno k zhotovení br. Marešovi a Naikamovi. Nato schůze ukončena.

Zelený Eugen

farář v Trnovanech u Teplic od r. 1929. Nar. 5.II. 1903 v Přerově, reálku studoval v Hodoníně, maturoval 1922, bohosl. s doplň. zkouškou gymnasijní v Praze, pak v Paříži 1925-1926, r. 1926-1928 na Theological seminary of the presbyterion church v Princetonu, New Jersey .Ordinován V Teplicích-Šanově 23.VI. 1929 seniorem Dr. Josefem Součkem a instalován kons. Kulíkem.

Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny, 26. července 1953


Eugen Zelený farářem v Teplicích 1929-39 /narozen 5.2.1903, zemřel 8.10.1995/

V roce 1926, kdy se z kazatelské stanice a od roku 1924 filiálního sboru v Trnovanech stal sbor farní, zemřel v 73 letech věku ordinovaný presbyter, diakon – evangelista Václav Řezníček. Administrátor Václav Sv. Juren mohl pro přetíženost prací pomáhat sboru jen v nejnutnějších záležitostech. Kruh spolupracovníků v trnovanském sboru se rozrostl úměrně s růstem sboru natolik, že staršovstvo vedlo práci dál včetně přípravy konfirmandů až do nástupu nového faráře Eugena Zeleného v květnu 1929. Bylo mu 26 let, do práce šel vyzbrojem studiem theologie v Praze, Paříži a Princetonu, USA. Poctivou písmáckou zvěst Řezníčkovu prohloubil a vnášel do ní důrazy J.L.Hromádky a Karla Bartha. Jejím vlivem už v letech svého duchovního zrání přistoupil k ČCE. Podobně vlivem Vavřiny, Hromádky, B.Součka aj., se stal členem církve a sboru ještě za Řezníčkova života soudce dr. Josef Tejkal. Ten měl na příchod Zeleného do Trnovan velký vliv. Kurátorem byl v té době br. Josef Horčic, současně i předseda kazatelské stanice v Ústí n.L. Po jeho smrti r. 1930 byl kurátorem téměř po celé Zeleného působení br. Josef Miřejovský do r. 1938. Pak přes celou okupaci do r. 1946 br. Jaroslav Kohout. Ostatně, mimo dr. Tejkala se do sboru přistěhovalo, nebo jím na čas prošlo, víc nových tváří, např. prof. Ing. Šlosárek, prof. Božena Komárková a jiní. Ti s novým vikářem a od července 1930 farářem, spolu s už dříve jmenovanými (Miřejovský, Kohout, Černík, Šťastný, Mareš) svou aktivitou v místě i kazatelskou pomocí v diaspoře tvořili tým, bez něhož by osamělý kazatel práci v rozlehlém sboru nezvládl. Bohoslužby se konaly mimo Trnovany dle rozvrhu pravidelně ještě v Bílině, Hrobu, Oseku a Ústí, kde se nadto scházela i mládež a nedělní škola pro děti. Prostory k tomu byly různě zajišťovány, zejména ve školách. V letech 1935 – 8 přibylo konání bohoslužeb ještě v Děčíně a České Lípě. Zelený si proto opatřil motocykl BMW a objížděl školy, kde učil náboženství, i místa biblických hodin, pastoračních setkání a nedělních shromáždění. Motocykl muselo vystřídat auto – hranatá Praga-Piccolo.

Velkou péči věnoval Zelený službě kazatelské a přípravě biblických hodin. Konaly se jak v Trnovanech, tak v zeměpisně protilehlém Újezdečku v bytě Jirákových, kam měly spád i rodiny z Košťan. Neutuchala činnost, započatá už dříve (pěvecký kroužek, občasné veřírky a bazary), takže trnovanská modlitebna byla hojně využívána i během týdne. Mládež dospívala do studentského věku a farář Zelený byl pro ni podnětný. Z této skupiny vyšli pozdější faráři Jan a Lubomír Miřejovští, Jaroslav Vanča a z okruhu ústecké kazatelské stanice Jaroslav Koláčný. Zde se duchovně formovala diakonka Květa Dymáčková a dobrovolní učitelé nedělní školy měli své přípravky. Vedle nich pracovaly ve sboru řádné učitelky náboženství Anna Šťastná, Miloslava Jelínková a Jarmila Šestáková. Obě posledně jmenované zajížděly v letech 1935 – 8 učit náboženství i do České Lípy, Rumburku a Varnsdorfu. Dle statistiky z r. 1930 se vyučovalo evangelické náboženství na 28 školách a 1 gymnasiu. Ve sboru existoval křesťanský spolek žen a dívek pod jménem Debora, jeho posláním byla potřebná sociální péče uvnitř sboru, příprava různých vnitrosborových akcí i vzdělavatelná a vydavatelská činnost. Tak vydala Debora v letech 1931-34 tiskem brožurky „Bůh a chléb“ – kázání Emila Brunnera,“O divu lásky“ – slovo křesťanským snoubencům a manželům Th.Hauge, „Div vánoc“ – zastavení nad Apostolikem Karla Bartha (všechny v překladu z němčiny manželů Tejkalových) a knížečku Barkley-Wolfa „Samaritánka“ (překlad dr. Tejkala z holandštiny). Farář Zelený svými příspěvky zasahoval do tehdejší celocírkevní diskuse i synodních rozhovorů o křtu, později patrných v publikaci „O křest svatý“ (vydal Kalich 1940). Zde jakoby trnovanský farář položil první základy budoucí disertační práce pro doktorát theologie. Toto vše nacházelo ozvučí v myšlení i životě sboru. K tomu patřila i reformovaná snaha o kázeň, navazující na praxi staré Jednoty bratrské. O celém dění byly vydávány informativní „Sborové zprávy“ a „Ročenky“. Bylo v nich víc, než co se událo a jak se hospodařilo. Opakovaně se objevovaly články o významu svátostí a konfirmace. Ročenka za rok 1938 přinesla článek Jaroslava Martínka z jeho dvouletého vězení „Na Solověckých ostrovech“ o pronásledování křesťanů v Sovětském svazu. Tehdy farář Zelený nemohl tušit, že obdobná trápení mu přinese čtyřletý pobyt v koncentračním táboře za nacismu v Dachau (23.4.41 – 5.5.45).

Už v r. 1931 navštívil farář Zelený a dr. Tejkal několik evangelických sborů v Holandsku. Navázali studijní kontakty a seznámili se s praxí církve reformovaného typu, k němuž trnovanský sbor inklinoval. Asi o dva roky později navštívila holandské evangelické reformované sbory i trnovanská učitelka náboženství Miloslava Jelínková. Jak důležité byly tyto cesty se ukázalo později v štědré holandské finanční pomoci při stavbě kostela.

Existovaly i místní korektní vztahy k německé evangelické církvi, která měla v obvodu trnovanskéhp sboru několik svých farností. Vedle jazykové odlišnosti hrála v těchto vztazích roli i odlišnost církevního typu, němečtí evangelíci byli augsburského vyznání – luteráni, což se projevovalo i v odlišné bohoslužebné liturgii. O ekuméně se tehdy ještě ani moc nemluvilo, a to ani mezi českými protestantskými církvemi.

Už před příchodem faráře uvažovalo staršovstvo o stavbě sborového domu. K tomu byly dlouhodobě shromažďovány peníze. Modlitebna a skromné prostory 1. patra byly pronajaty v Řezníčkově domě. Bylo žádoucí najít místo bližší centru Teplic a s dosahem k nádraží, než v okrajových Trnovanech. Tato možnost se naskytla, když soudce dr. Tejkal získával parcelu pro stavbu svého rodinného domku v Teplicích, Meczeryho ulici, na hranici lázeňské oblasti. Zajistil při tom sousední parcelu pro sbor. V letech 1933/34 byl domek postaven firmou stavitele Betky podle plánů evangelíka ing. Arch. Miloslava Tejce (později děkana stavební fakulty VUT v Brně). Ten přislíbil projektovat i plánovanou sborovou budovu a když nastal čas, slib splnil. Ostatně posloužil církvi plány na řadu dalších staveb, např.kostela v Brně-Židenicích. Tejkalovi však mohli obývat domek jen krátce, roku 1935 se stěhovali do České Lípy, kam byl dr. Tejkal jmenován ke krajskému soudu. Domek odprodal za faru a staršovstvo se rozhodlo pro stavbu kostela, který tak v jedné linii na faru navazoval. K řešení jeho interiéru – kazatelna, stůl Páně, lavice, výrazně přispěl br. Placák nejprve návrhy, pak i provedením ve své nábytkářské firmě. Sídlo sboru i názvem bylo přeneseno do Teplic, ačkoli sborový život probíhal v trnovanské modlitebně. V témže roce se farář Zelený oženil s Olgou Fleischerovou z Loun. Na stavbu kostela se peníze shromažďovaly pomalu, vliv hospodářské krize byl patrný i v možnostech celocírkevní pomoci. Výrazný dar přišel z Holandska, z míst dřívějších osobních kontaktů. Dary z holandských sbírek přicházely i v době, kdy už stavba rostla. Ale Mnichovská dohoda v září 1938 a závěr onoho napjatého roku dílo přerušily. Hrubá stavba už byla zastřešena, připravené stavební díly v ní uskladněny, otvory pro dveře a okna zatlučeny prkny. Pozměnil se celý život sboru.

Podstatná část členů se odstěhovala po záboru pohraničí do vnitrozemí, ačkoli i tak zde zůstal sborotvorný hlouček věrných. Rodina br. kurátora Miřejovského se uchýlila k dceři Jiřině, provdané Hladké, na faru v Libiši. Novým kurátorem byl zvolen br. Jaroslav Kohout. Spojkou – informátorkou o sboru pro část rodiny Šťastných, která našla domov v Krabčicích, stejně jako rodina Marešova, byla sestra Marta Šťastná, která v Trnovanech s jinými setrvala. S ostatky sboru zůstal farář Zelený do konce roku 1939. Jeho postavení i situace jeho rodiny se stávaly složitými. Přijal pozvání, aby kandidoval za faráře do Pardubic, kde byl zvolen a nastoupil od 1. 1. 1940. Za svého nástupce v teplickém sboru získal br. vikáře Josefa B. Kužela už k 1. 12. 1939. Ten zde setrval do 28.2. 1941, složil farářskou zkoušku a byl zvolen farářem v Křižlicích. Po něm k 1.3.1941 nastoupil br. vikář Břetislav Chlebníček a zůstal zde do 31.8. 1946. Sborečku sloužila stále trnovanská modlitebna a Českobratrská církev evangelická zde konala česky bohoslužby po celou dobu okupace. Stísněnost poměrů se promítla do života vikářů, když byla část fary obsazena německými obyvateli. Oporou sboru byl v době okupace i ruchu a zmatcích poválečných změn br. kurátor Jaroslav Kohout.

V proměnách, jak se dály v pohraničí, dostal i sbor jinou podobu. Na rozloze, na níž byli roztroušeni čeští evangelíci do roku 1938, vznikla řada nových sborů. Návrat dřívějších a příliv nových členů církve s rozmanitými tradicemi odjinud dal teplickému sborovému obecenství novou strukturu. Tu organizačně zvládalo a dostavbu kostela chystalo nové staršovstvo s novým farářem Zdeňkem Somolíkem a kurátorem Josefem Marešem.

Amos Tejkal, červen 2006


Vzpomínky – Jaroslav Vanča

Vážení a milí bratří a sestry teplického sboru!

Při příležitosti vašeho sborového jubilea vás všechny upřímně zdravím, a to jako ten, kdo se v teplickém sboru (vlastně však v Trnovanech) 11. září 1920 narodil, a prožil tam se svou rodinou (otec a matka a bratr Vladimír) dobu dětství a dospívání.

Byl jsem v Trnovanech pokřtěn 26. prosince 1920 tehdejším kazatelem oné rozsáhlé diaspory, br. farářem Štěpánem Pavlincem.

Můj tatínek pocházel z Roudnicka a maminka ze starého tolerančního sboru ve Velimi u Kolína. Br. farář Štěpán Pavlinec též ještě před začátkem první světové války moje rodiče oddával.

Pro život v trnovanském sboru byli získáni obětavou pastorační péčí kazatele oné velké severočeské diaspory, kterým byl br. Václav Řezníček. Mám na mysli i jeho celou rodinu. Na ně, také na rodinu Tejkalovu rádi jsme vzpomínali a vzpomínáme.

Rád bych vzpomenul i na jiné bratry a sestry, rodiny i jednotlivce, ale nechť odpustí ti, které jsem opomněl. Byla to rodina Miřejovských z Košťan, rodina Šťastných, Horčicovi, Lochmanovi, Jirákovi a rodina Marešova (jejich dcera doprovázela zpěv shromáždění na harmonium. Později, když jsem byl s manželkou Vlastou na Valašsku jako farář v Jasenné a ve Vizovicích, jsme se s touto sestrou Marešovou, provdanou Koulovou, často vídali a stýkali, neboť bydlili v nedalekém Zlíně. Myslím a vzpomínám i na sestru Milušku Jelínkovou, která nás často měla ve „skupince“ v Nedělní škole, a žila pak provdána v Praze.

Od r. 1931 jsem navštěvoval reformní reálné gymnasium v Duchcově. Tehdy jsme už bývali v Hudcově, protože otec pracoval jako tavič skla v okolních sklárnách. Rád vzpomínám na naše nedělní cesty do Trnovan, ať pěšky, nebo na kole či tramvají z Řetenic do zastávky až k červenému kostelu na kraji Trnovan.

Na gymnasiu nás vyučoval náboženství nový kazatel, br. farář Eugen Zelený. Ten mne se skupinou asi dvanácti chlapců a děvčat také konfirmoval 9. června 1935. Dostal jsem tenkrát výtisk Komenského „Labyrintu světa a ráje srdce“, a v něm vepsaný verš z J 6,68-69: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“ Tento verš mě i moji manželku potěšoval po celý další život, i dodnes!

Otec též rád pracoval na nové stavbě kostela či modlitebny;ale museli jsme toto vše, ale i celý trnovanský, nebo tehdy už teplický sbor, na podzim 1938 opustit. Bydlili jsme pak v Kolíně, kde jsme měli blízké příbuzné. Tam jsem také v červnu 1939 na gymnasiu maturoval. Přihlásil jsem se potom na studium theologie na Husovu čs. evangel. fakultu bohosloveckou v Praze. (Byla tenkrát v Klementinu).

Přišlo však zavření českých vysokých škol nacistickými úřady; a tak jsem dokončoval studium na theologických kursech, pořádaných synodní radou. Ordinován jsem byl v červenci 1943 v kostele „U Klimenta“ synodním seniorem dr. Josefem Křenkem (spolu se Stanislavem Segertem a Jiřím Vojtěchovským). Za to, co jsem službou mnohých bratří a sester v teplickém sboru přijal, jsem i s manželkou Vlastou, se kterou, také absolventkou kolínského gymnasia, jsem se v kolínském sdružení mládeže poznal, Pánu Bohu vděčný.

Pán vás všechny opatruj! V duchu budeme s vámi!

Jaroslav Vanča


Josef Miřejovský

2. kurátor sboru (1930-1938) /vzpomínka vnučky RNDr. Jiřiny Dvořákové,CSc., roz. Hladké/

Můj dědeček Josef Miřejovský pocházel ze sboru v Semtěši. Na sever do Teplic přišel se svými rodiči někdy v r. 1887. Tehdy tam nebyl český evangelický sbor, dojížděli do Loun.

Vyučil se litografem a jako takový pracoval v litografii až do války. Když se vrátil z války, nebyla pro něj jako pro Čecha práce. Po dlouhém hledání našel práci na dole Karel jako správce. Zde vydržel až do nuceného odchodu do penze, když v září 1938 museli utéct do Libiše k dceři, naší mamince. My jsme byli rádi, měli jsme dědečka a babičku rádi.

Dědeček požíval velké autority nejen doma, ale i ve sboru. Každý se k němu obracel o radu. Ačkoliv nepoužíval tělesné tresty ani nezvyšoval svůj nenápadný hlas, vždycky ho každý poslechl. Jenom zvedl ukazováček a řekl: „Tý si dej pozor!“ a každý si pozor dal. Strýc Jan vyprávěl, jak když se dostal do Paříže, chtěl se podívat do Moulin Rouge. Již bral za kliku a zjevil se mu tatínek se svým zdviženým prstem a tak od toho upustil. My až dosud, dávno po dědečkově smrti, konfrontujeme všechno naše jednání s tím, co by tomu asi řekl dědeček. On svoji upřímnou víru žil, proto asi ta autorita. Když se vybíralo na trnovanský kostel, dohodli se s babičkou, a na ten účel věnovali babiččiny šperky, které dostala od své babičky, hraběnky Kinské. Dědeček byl toho názoru, že jsou stejně vydřené z poddaných a že by žádné požehnání nepřinesly. – Tak to je několik vět o našem dědečkovi…

RNDr. Jiřina Dvořáková, CSc


Mé působení v Teplicích – Josef B. Kužel

...bylo jen krátkou dobu, ale zažil jsem hodně. Nastoupil jsem tam na přání synodní rady hned po skončení studií v r. 1939 a několik měsíců tam se mnou byl ještě br. farář Zelený. Ten odcházel do Pardubic, jak říkal „do jámy lvové“. V Teplicích nebyl tehdy chrám dokončen, takže bohoslužby se konaly ještě v Trnovanech. Byl to v rozsáhlém území tehdy jediný český sbor. Vedle toho se ještě konaly bohoslužby v rodinách obětavých členů sboru, a to v Bílině, Košťanech. Louce, Hrdlovce, v Ústí n.L. (v kanceláři Záložny), v Encovanech (kde jsme měli vlastní bohoslužebnou místnost). Dodnes dodržujeme styky s rodinou Pospíšilových z Encovan. Největší účast bývala v Lovosicích (i přes 100), v německém evangelickém kostele, kam přišli z okolních vesnic Zelovští, tehdy zde ještě usazení jako zemědělci. Němci později jejich statky zabrali. Byly případy, že třeba při pohřbech v některých vesnicích se Němci rozčilovali, když jsem mluvil česky, takže si pozůstalí přáli, abych promluvil také německy.

Stalo se také, že z Landratu v Duchcově přišel zákaz bohoslužeb v Louce. Snad při konání biblických hodin by to bylo snadnější. Když na můj písemný protest se nic nedělo, rozjel jsem se do Duchcova a příslušný vládní rada bohoslužby opět povolil. Horší byl případ v Hrdlovce, kde také zakázali bohoslužby. Tam byli vůbec fanatičtí Němci. Když Němci zabírali Protektorát, tak položili v Hrdlovce na cestě ze šachty kládu a kdo přes ni klopýtl, to byl Čech a tak ho zmlátili, protože Němci o tom věděli. Oni také vytloukli Čechům okna, i byty poškodili. Tam na bohoslužby chodila Češka, jejíž manžel Němec byl členem SA a NSDAP.

Když jsem pak o tom jednal v Duchcově, řekl mi ten vládní rada, že to nemůže změnit, protože to nařídila strana NSDAP. To že může jen Regierungspräsident v Ústí. Tam to vyřizoval vrchní vládní rada, tuším dr. Czermak. Ten bohoslužby opět povolil, ale varoval: Buďte opatrný. Přitom jsem zažil, že jsme v Ústí jezdili po lodičkách, protože se Labe rozvodnilo. Tak jsme se tedy v Hrdlovce dále scházeli, jenomže nám na každé bohoslužby posílali policistu, který za hlídání inkasoval 5 marek. On sám říkal, že se stydí, když nás musí hlídat, ale že to je rozkaz a že zůstane jen v předsíni, a ať si prý uvnitř děláme, co chceme.

Protože jsem byl sám, tak jsem si na faře nechal jen dvě místnosti a ostatní jsme pronajímali německému občanovi, který byl povolán k policii a sloužil v Bavorsku. Také nebyl žádný fanatik, říkal, že sloužil za císaře pána, za republiky, nyní za Hitlera a bude sloužit, až přijde jiná vláda.

S německými sociálními demokraty jsme poslouchali cizí rozhlas. Německý poručík, jehož matka byla Češka, mi řekl: I kdybychom tuto válku vyhráli, ta svině Hitler musí pryč. Musel jsem se smát, když mi známí Němci už v r. 1940 říkali, že pro mě vyhlížejí nějaké pěkné auto. Protože jsem se jim zdál příliš mladý na to, abych byl vikářem, jak to znali z katolické církve, tak mi říkali pane děkane.

Před vánocemi 1940 vážně onemocněla moje maminka, a tak jsem zajel domů. Ale 22. nebo 23. prosince jsem jel do Teplic. Tehdy napadlo mnoho sněhu, takže na silnicích byla silná vrstva, a do toho přišla obleva. Když náš autobus přijel do Příchovic, viděl jsem, že dole na silnici do Tanvaldu uvízlo osm autobusů. Jen jednomu autobusu se podařilo projet nazpět do Vrchlabí. Nastoupil jsem do tohoto autobusu a dojel zpět do Vrchlabí. Bylo to těžké rozhodování. Nebylo totiž jisté, zda bych se do Teplic do vánoc vůbec dostal. Několik dní nejezdily pro množství sněhu ani vlaky. A z Křižlic se právě s rodinou do Mladé Boleslavi odstěhoval farář Čejka, a tak jsem zde na vánoce konal bohoslužby. Sbor v Křižlicích měl tehdy 1460 členů a bylo zde 16 českých škol, v nichž bylo 170 našich dětí. Po vánocích jsem zajel do Teplic a také do Třebenic, kde jsem přesvědčil br. faráře Chlebníčka, aby se zajímal o sbor v Teplicích. Nezapomněl jsem však nikdy na řadu milých bratří a sester na všech místech, kde jsme se tehdy scházeli při bohoslužbách, na bratra kurátora Kohouta v Trnovanech a na mnoho dalších.

Josef B. Kužel


Dopis od br. Pospíšila z Jinců

13. října 2005, Jince

Milý bratře faráři, děkuji za Ozvěny, ještě bohatší než minule. Už jsem je dvakrát přečetl celé a znovu mi připomínají, jak pracoval duchovně bratr Kužel. Můj zemřelý bratr Jiří byl konfirmován i s Cankářem z Polep a slavnost byla v evangelickém německém kostele, který komunisté zbourali, přestože jej chtěli Němci koupit. S bratrem Kuželem jsme ještě ve styku. Před dvěma lety jsme ještě s Jiřím navštívili Krkonoše i Křižlice s bratrem Kuželem a moc jsme si zavzpomínali, jak jezdil k nám a přivezl vždy nové zprávy ze západu a o východní frontě od Němců, jak píše, a pak nám uspořádal domácí pobožnost a zahrál hymny, které uměl nazpaměť, i švédskou. Někdy z Litoměřic jsem já jej dovezl na kole střídavě od sloupu k druhému pěšky, a tak jsme se střídali, neb autobusy do Encovan nejezdily. Bylo nám dobře, i duchovně jsme se potěšili, a já jej potěším pozdravem k 89. narozeninám, které má 24. října.

Brzy zas přijedeme do Teplic, já navštívím sbor a potěším se Vaším kázáním a pohovořím s dříve narozenými, které zdravím a přeji hodně Boží ochrany do dalších dnů Vám i celé rodině.

Míla Pospíšil


Teplický sbor v letech 1946-1966 - Zdeněk Somolík

Připravila dr. Mirjam Stará, r. Somolíková


Roky, kdy v teplickém sboru ČCE působil farář Zdeněk Somolík, patří do minulosti dosti vzdálené, proto si nejprve připomeňme společenskou situaci té doby, aby i mladší porozuměli našemu vzpomínání.

Po skončení II. světové války v roce 1945, kdy se pohraniční území našeho státu po odchodu německých občanů nově osidlovalo, kdy se organizoval každodenní život, také na církev čekal poněkud složitý úkol: začít či obnovit českobratrskoevangelické sbory. Tehdy synodní rada vyzvala zkušené faráře, aby se ujali práce v pohraničních sborech. Tak také byl vyzván (tehdy písecký) farář Zdeněk Somolík k práci v Teplicích. Výzvy uposlechl. Po předběžných rozhovorech a splnění formalit byl 11. srpna 1946 zvolen při sborovém shromáždění do služby kazatele v Teplicích. Slavnostní instalace se konala 17. listopadu 1946, provedena synodním seniorem Josefem Křenkem.


Nový farář nepřišel do jednolitého společenství. Byli tu bratří a sestry „starousedlíci“, věrní udržovatelé církevního sboru z předválečných let, ale přišli i mnozí noví z nejrůznějších míst celého našeho státu, lidé z různých sborů a tradic. Také mnozí repatrianti ze Zelova, Lodže a Volyně a ze Slovenska ze sborů luterských i reformovaných se hlásili do teplického sboru. Setkaly se různé tradice a bylo třeba z té různosti vybudovat společný sbor. Nový farář se odhodlaně pustil do tohoto úkolu.

K bohoslužebným shromážděním tu byly k dispozici staré německé chrámy. Tato skutečnost nahrávala k dělení sboru na „staré“ a „nové“, farář Somolík sloužil každou neděli dopoledne dvakrát, totiž v Teplicích a v Trnovanech. Také Nedělní škola byla takto rozdělena. Ke sboru patřily 4 kazatelské stanice (Dubí, Hrob, Bořislav a Krupka) – tam se konaly bohoslužby odpoledne, v každé stanici jednou měsíčně.

Farní úřad měl k dispozici dvě místnosti v (dnešní) hudební škole, kdysi německé církevní škole. Tam fungovala kancelář, ale také se tam konaly biblické hodiny a schůzky mládeže. V zimním období, kdy chrámy byly příliš studené,se sbor mohl shromažďovat k bohoslužbám v koncertním sále hudební školy. Takovéhle uspořádání považoval Somolík za provizorium. Staršovstvo, vedené kurátorem Josefem Marešem, se spolu s farářem rozhodlo pro dostavbu budovy, kterou začali před válkou stavět trnovanští evangelíci a která za války sloužila německému obchodníkovi za sklad; plánovaný interiér budovy už nemohl být dokončen. Podařilo se zařadit dostavbu budovy do tehdejšího „dvouletého hospodářského plánu“ ČSR.

Ve sborové pokladně nebyly peníze na stavbu. Farář Somolík založil fond, který nazval „sbírka vděčnosti“, kde se shromažďovaly dary drobné i větší – k úhradě stavebních výdajů. Pak přišla významná pomoc: teplický sbor dostal od Jeronýmovy jednoty celocírkevní „Hlavní dar lásky“. V té době budování domu se semklo celé staršovstvo k spolupráci, tady se smazávaly rozdíly mezi „starými“ a „novými“, rostla touha všech po sjednocení. Dílo se zdařilo, otevření nové modlitebny se uskutečnilo v roce 1947 při slavnostním shromáždění, kdy tu synodní senior Dr. Josef Křenek kázal na text Iz 54, 2-3 (: Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých a kolíky své utvrď. Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy vládnouti dědičně bude, a města pustá osadí.)

Ve společném sborovém domě začala další etapa života sboru v Teplicích. Zdeněk Somolík, kterému tolik záleželo na sjednocení sboru pod jednou střechou, chtěl vést všechny údy sboru ke Kristu. Svoji práci podřídil heslu KRISTUS - ŽIVOT NÁŠ, které dal namalovat nad kazatelnu. Svůj úkol viděl především ve službě kazatelské, ale nestačila mu jen slova, šlo mu i o praktické důsledky, o život sboru.

Farní úřad byl skutečně úřad s řadou kancelářských povinností. Na farách byly vedeny matriky narozených a pokřtěných, oddaných, zesnulých. Kromě zápisů do velikých foliantů bylo nutné vést přesné opisy zápisů v několika exemplářích pro úřady státní. V této práci se uplatnila jako dobrá pomocnice sestra Anna Šťastná, která se později, po složení kvalifikační zkoušky, stala učitelkou náboženství na školách. Na dalších školách vyučoval náboženství její bratr katecheta Josef Šťastný. V gymnasiu učil náboženství farář Somolík.

Ve vyčleněných úředních hodinách farář přijímal návštěvy těch, kdo přicházeli dojednat křty, oddavky nebo pohřby, ale především vedl pastorační rozhovory s každým, kdo se na něj s nějakým problémem obrátil – starosti i radosti bývaly tématem těchto hovorů. Leckdy přišel někdo s přáním přistoupit do naší církve. Těmto zájemcům věnoval Somolík vždy velkou pozornost. Pokud šlo jen o formalitu třeba před svatbou, trpělivě jim vysvětlil, že už není důvod k tzv. přestupu. Chtěl-li kdo skutečně do společenství sboru, doporučil mu farář bližší seznámení s církví a se vším, co ke sborovému životu patří, a teprve pak se rozhodnout o přistoupení k církvi. Připravoval pro ty zájemce jakési školení, podobné přípravě konfirmandů. Kdo se jej nezřekl, osvědčil pak před staršovstvem znalosti a po souhlasu staršovstva byl pak uprostřed sboru, při bohoslužbách, do sboru přijat. Z mnohých se později stali nepostradatelní členové společenství či presbyteři.


Tak vypadaly začátky dvacetiletého období teplického sboru, kdy tu působil farář Zdeněk Somolík. V následujících letech tu vznikaly nové tradice, skutečný život sboru nebyl jen nedělní záležitostí, pravidelně se konaly biblické hodiny, schůzky mládeže, příprava učitelek Nedělní školy, schůze staršovstva, vznikl a zdařile se vyvíjel kroužek pěvecký. Tam byla příležitost k upevňování i lidských vazeb. Křesťanská služba a návštěvy nemocných nebo vzdalujících se členů byly čistě dobrovolné, ne centrálně organizované, ale dobře fungující.

Základní úkol pro faráře Somolíka představovala služba kazatelská. K té se připravoval soustavnou prací s biblí. Vycházel z původních hebrejských či řeckých textů biblických knih, aby pak po důkladné přípravě mohl posluchačům předávat srozumitelný výklad přečtené zvěsti. Rád přinášel na kazatelnu tématické cykly - např. o Abrahamovi, o Josefovi, na blahoslavenství nebo modlitbu Páně, Jonášův příběh či proroctví Jeremiáše, knihu Kazatel nebo 1. epištolu Janovu… Písně při shromážděních byly vždy spjaty s kázáním, stejně i pozdrav a modlitba. Bohoslužby tvořily jeden celek. Zpěv vedl vždy, jak zdůrazňoval, v radostném tempu, nedovolil táhlé protahování, kde se ztrácí obsah textu; důležitost textu písní často připomínal tak, jako bychom mluvili s Pánem Bohem, nefňukat ani jásavě neprokřikovat, ale zpívat k oslavě Pána Boha.

Při prvních teplických bohoslužbách Somolík kázal na text Ef 6,7 podle Kralické bible:

„S dobrou myslí sloužíce jako Pánu a ne lidem“.

Od počátku se konaly pravidelné biblické hodiny se soustavným studiem biblických knih, postupně si zvykli všichni účastníci na formu kolektivní spolupráce, úvodní píseň a modlitbu připravil vždy někdo z účastníků (časem došlo k jakémusi střídání řadou, podle sezení). Výklad probíraného oddílu, jehož biblický text po verších četli přítomní řadou, měl vždy farář, pak byla příležitost k dotazům či poznámkám k probírané látce. Biblické hodiny znamenaly vyhledávané chvíle k porozumění biblickým textům, ale i k vzájemnému setkávání.

Mládež se v Teplicích scházela, ale v počátcích se těch schůzek zúčastňovali převážně starší mladí a dorostenci se tam cítili poněkud nepatřičně. Na tiché podotknutí slyšel br. farář a ochotně poskytl matriční seznam mladých. Osobní pozvání většinou přijali a přišli. Někteří po několika schůzkách upustili od dalších, ale jiní vytrvali a vrostli do sborové rodiny. V lednu 1947 se konala celocírkevní „biblická zimní škola“, kterou organizačně dobře připravilo a zajistilo teplické sdružení mládeže.

Vznikaly nové tradice, rozšiřovala se práce ve sboru i mimo sbor. O těch novinkách bychom se mohli aspoň heslovitě zmínit:

  1. Sv. Večeře Páně má být hod s oslaveným Pánem. Přistupovat může každý, kdo je připraven a touží po stvrzení vztahu s Pánem. Přistupující se řadí do kruhu před stolem Páně a přijímají chléb a víno za radostného zpěvu celého shromáždění.
  2. Křest dětí je záležitostí celého sboru, jeho konání staršovstvo dohodlo na první neděli v měsíci. Křest se koná před kázáním. Pokud někdo z vážných důvodů žádá jiný termín, má možnost v odpoledních bohoslužbách v kazatelské stanici.
  3. Presbyteři se sejdou před bohoslužbami v kanceláři ke společné modlitbě a pak doprovázejí kazatele do modlitebny. Služby se střídají, sloužící presbyter čte oznámení a po skončení bohoslužeb vykoná sbírku. Doplní písemný záznam ohlášek.
  4. Biblické hodiny se konají s aktivní účastí všech přítomných. Probírají se soustavně biblické knihy: Starý zákon: 1.-5. Mojžíšova, Jozue, Soudců, Rut, obě Samuelovy, II. Královská, Ezdráš, Nehemiáš, Ester. Nový Zákon: evangelia Matouše, Lukáše, Jana, všechny epištoly, Zjevení. Poslední probíraná kniha byla Job do 13. kapitoly – pak farářova nemoc a smrt neumožnily dokončení projektu.
  5. Sdružení mládeže: aktivní účast všech jednak střídavou přípravou úvodní pobožnosti, jednak v debatách nad různými tématy pro mladé.
  6. Nedělní škola vedena učitelkami, pro ně pravidelná příprava nad plánovaným biblickým oddílem. Pravidelné memorování krátkého textu, ten dětem rozdáván na kartičkách nebo lístcích papíru.
  7. Příprava konfirmandů v dvouletých cyklech, to hlavně po zrušení školního vyučování náboženství. Dílčí zkoušky z probrané látky skládány za účasti celého sboru při nedělních nešporách, dotazy směrovány i přítomným dospělým – bylo to vzájemné svědectví a utvrzování.
  8. Cvičení čtyřhlasého zpěvu nejprve složení 7 sopránů, 5 altů, 5 tenorů, 4 basy. Postupně se přidávali další, vznikl sbor, který nacvičoval Čepovy Žalmy nebo anthemy, od nejjednodušších písní až k složitým.
  9. Staršovstvo: jako kurátoři toho dvacetiletého období se vystřídali bratr Josef Mareš, sestra Slavie Radechovská, bratr Miroslav Titěra. Schůze konány pravidelně jednou měsíčně. Staršovstvo má za úkol péči o sborové záležitosti s důrazem na záležitosti duchovní. Presbyteři se střídají v přípravě úvodních pobožností, jakákoli práce pro sbor je pro ně samozřejmostí, právě tak pastorační činnost a křesťanská služba.
  10. Nešpory: po zániku diaspory (kazatelských stanic) bylo možno konat v neděli odpoledne shromáždění někdy s naučnou přednáškou, jindy hudební, zkoušky konfirmandů, někdy to byly presbyterní konference, kdy se setkávali lidé z různých sborů seniorátu. Přednášky z nejzajímavějších byly o prvokřesťanské církvi a jejích duchovních otcích nebo výklad nad knihou J.L.Hromádky „Evangelium o cestě za člověkem“. Také zaujaly přednášky o Kumránu a rukopisech – podstatně dříve, než se otevřely první veřejné zprávy o tom tématu.

Nepominutelnou kapitolou jsou také sborové zájezdy. Každoročně se konaly výpravy autobusem, několikadenní, jichž se účastnili a také se podíleli na jejich organizaci především členové pěveckého kroužku. K nim se připojovali i jiní členové sboru a bývali přizváni i zpěváci ze sboru lounského. Program byl vždy předem promyšleně připraven. První velký zájezd mířil do kraje, kde kdysi působila Jednota bratrská, účastníci se tu seznamovali s historií a hlavně hodně zpívali. Tak se staly zájezdy i poznáváním i rekreací. Pamětníci rádi vzpomínají třeba na čtyřhlasé zpěvy v lesích při cestovním odpočinku, ale i na navštívené chrámy. Družnost účastníků, dobrá nálada a vzájemná snášenlivost ovlivnila řidiče autobusu tak, že v dalších letech se ucházel o tyto zájezdy.

V období po roce 1948 došlo k změnám, které se hned netýkaly politického uspořádání státu. Při seniorátním konventu byl Zdeněk Somolík zvolen seniorem. Byl tu rozlohou i počtem sborů tehdy největší seniorát v církvi. Slavnostní instalace se konala 4. dubna 1948 v Teplicích, instalační akt vykonal synodní senior dr. Josef Křenek.

Nebyla to jen osobní změna pro faráře, dotkla se i teplického sboru. Ve funkci seniora měl zdejší farář v péči také sbory sousední i místně dosti vzdálené. Se všemi sbory se podobně seznamoval i při visitacích; ty byly rozvrženy tak, aby v dvouletém cyklu senior navštívil každý ze svěřených sborů aspoň jednou, podle potřeby a možnosti i víckrát. Pro toto rozšíření pracovní působnosti byl do Teplic ustanoven seniorátní vikář, zpravidla mladý bohoslovec, který se tu připravoval k farářské zkoušce. V této službě se v Teplicích vystřídali bratří Zdeněk Šaar, Vladislav Ježík, Miroslav Brož, Igor Hájek, Jindřich Slabý, Zdeněk Borecký.

Ačkoliv matriky převzal stát, bylo administrativní práce stále dost. Ve farní kanceláři se stal spolehlivým spolupracovníkem obětavý,pečlivý, věrný pokladník sboru bratr Bohumil Samek.

Sborová rodina se rozšířila o bratry a sestry z ostatních sborů seniorátu. V Teplicích se konávaly presbyterní konference, veřejné, kdy se sbližovali jednotlivci i sborové kolektivy, vzájemně sdíleli své radosti i starosti, kterých v té době přibývalo. Po reorganizaci státní správy se změnilo i rozdělení sborů do seniorátů, církevní mapa se přizpůsobila té obecné. Z našeho velikého seniorátu Podřipského vznikl Ústecký. Po dvou funkčních obdobích seniorských byl vystřídán Somolík bratrem dr. Bohumilem Honců z Loun. Když ten za dva roky zemřel, konsenior Somolík musel převzít opět péči o seniorát. Tentokrát už neměl seniorát vikáře. Teplický sbor však s velkým porozuměním přijal tuto změnu, život sboru nebyl omezen.

Sbor trval i v čase silné státní nepřízně. Někteří členové podlehli tlaku státní propagandy a v existenční nejistotě a v obavách o budoucnost svých dětí opouštěli společná shromáždění, která byla vždy sledována naverbovanými „pomahači“. Zatímco v prvních letech modlitebna prostorově nestačila zejména o velkých svátcích, najednou bylo místa dost pro všechny. Nejvíc ubývalo dětí a mládeže. Protože nepříznivé poměry trvaly celá desetiletí, chybí dodnes kontinuita generací. V posledních letech Somolíkova působení zůstal sbor bez kostelníka, proto převzal farář i tuto službu. Nebylo snadné v zimě vytápět kamny modlitebnu k nedělním shromážděním nebo odklízet bohatou sněhovou nadílku kolem celého sborového pozemku, ale ani slůvko postesknutí nikdo nezaslechl. Farář Somolík cokoli konal, vždycky byl veden starostí, aby se Pánu Bohu neprotivil. A stejně věrně pracoval i v širší rodině církve, ať vedením biblických kursů pro mladé i starší, ať písemnými příspěvky do Sbírky kázání nebo do příručky Na každý den, nebo příležitostně kázáním či přednáškami v jiných sborech.

Zdeněk Somolík odhodlaně a s energií pokračoval ve své práci pro církev, kterou měl rád, bez ohledu na osobní prospěch. Věrně se držel hesla z kázání, kterým v Teplicích začínal, totiž Ef 6,7, veden svým konfirmačním textem z Př 3,5 (Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nespoléhej). Naději měl vždycky v Pánu Bohu, na kterého myslel až do posledního dechu. Svoji služební činnost v Teplicích zakončil velikonoční oslavou Kristova vzkříšení, pak se v pondělí rozloučil se seniorátem instalací faráře Merty v Ústí n.L. a seniorátním koncertem odpoledne u varhan a při seniorátním společném zpívání. Po návratu z Ústí chválil zpěváky, jak ho ohromně potěšili zpěvem a obecenstvím. Pak se v noci dostavil velký záchvat bolesti, do svatodušních svátků v nemocnici se chystal na další cestu, trpělivě procházel ke dni poslednímu. Pohřební shromáždění v Teplicích vedl bratr synodní senior Viktor Hájek, na Střekově před krematoriem kázal prof. J.L.Hromádka. Tohoto rozloučení se účastnilo mnoho farářů nejen naší církve a zástupy těch, kdo si ho vážili a měli ho rádi. Účastenství teplického sboru pomohlo rodině v překonávání lidské bolesti a zármutku. Vzpomínáme-li na oněch dvacet let, vybavují se v paměti hlavně mnohá napomenutí k pokoře a k naprosté důvěře v Boží lásku.

dr. Mirjam Stará


Duch svatý vás posílá do Teplic… Vladislav Ježík

Slyším ještě dnes tuhle osudovou větu z úst tehdejšího synodního seniora naší milé církve, bratra dr. Josefa Křenka. „Osudovou“, jak jsem později poznával, a pro mne tehdy (jak jsem cítil) téměř osudovou, protože jsem měl pro sebe v duchu (už ale vlastním) pro svůj budoucí život načrtnuty plány zcela jiné. A protože jsem začátek té své životní cesty viděl asi deset kilometrů od svého rodiště, a dosud pokojně žil tak zcela blizoučko svým rodičům, zněla mi slova synodního seniora jako zlý ortel, přišla mi jako silný škrt přes dobře spočítaný rozpočet. Přijímal jsem je se zklamáním a silně skepticky. O Duchu svatém jsem nechtěl slyšet, ta synodně seniorská slova mi zněla hodně lidsky a spíše jako výsledek jednání synodní rady rozhodující, kam teď s tím novým vikářem. Teprve značně později jsem jim začínal rozumět a až mnohem později mi Pán Bůh otevřel zcela vhled do svých plánů se mnou a s mým životem. Častokrát jsem už vzpomněl na proroky, kteří se bránili Božímu poslání, aniž se já zajisté v tom nejmenším považovat za proroka mohu. A častokrát jsem vzpomněl na velikány daleko mocnější a významnější, než obnáší funkce synodního seniora ČCE (ač jí přiznávám všechnu čest a význam, jež jí náleží), kteří byli obdařeni Duchem svatým, takže byli schopni v tom obdarování vynášet zásadní a dobré rozhodnutí.

Teď tedy sedím u stolu a pročítám víc než půlstoletím zažloutlé strojopisné listy dopisů a kázání formátu A4, jejichž autorem je můj někdejší „šéf“, farář teplický a senior Zdeněk Somolík. Ty uvozovky u slova „šéf“ mají v mém případě velký význam. Jeho dopisy i kázání mi ho ve vzpomínkách živě vybavují takového, jak jsem ho poznal, když jsem ho poprvé na začátku září 1949 spatřil od dveří jeho kanceláře ve Sládkově ulici č. 16 u jeho pracovního stolu. A jak jsem ho postupně poznával po celé ty tři roky až opět do začátku září 1952, kdy ta suterénní kancelář se stala i pracovištěm mým. Tři roky jsou nepatrná částka života víc než osmdesátiletého, a přece i tak kratičký úsek může znamenat velice mnoho a někdy bývá podstatnou dobou běhu života. Tu důležitou roli tedy v mém životě sehrály Teplice, jež mi v proroctví skrze Ducha svatého určil br. synodní senior Křenek, tu roli sehrál br. farář Somolík a teplický sbor, jednotlivci a rodiny, Kadelovi a ses. Radechovská, rodina Vlčkova a Libuška Maříková, rodina Samkova a sestra Černá, rodina Titěrova z Úpořin a Placákovi, kteří mi po první čas mého pobytu poskytli přístřeší ve svém domě. Sestra Hofmanová, sourozenci Šťastní a tak mnozí další, kteří mi pomáhali už prostě i tím, že kolem mne byli, překonávat ty krušné začátky mého vikářování, protože každý začátek je těžký, jak víme, a můj začátek byl o to těžší, že jsem pořád ještě nerozuměl té cestě, kterou pro mne vybral Ten, který vše, co činí, dobře činí. A také proto, že jsem se pořád ještě nedokázal odpoutat od domova, od rodičů a celé mé zlínské rodiny, k níž jsem se utíkal i během pražských studií, co jsem mohl, prodlužuje si každé svátky a každé jen trochu možné uvolnění z Prahy. Byl jsem už sice „veliký“ a měl jsem po maturitě, maje tedy být zralý, ale dorůstal jsem a pomalu dozrával až teprve v Teplicích, v laskavé péči šéfa, který nebyl šéfem, mistra, který nemistroval, nadřízeného, který řídil jemnou a citlivou rukou, takže učeň nikdy neucítil ani pokárání zasloužené, které z postavení vyvýšeného věkem, vzděláním, moudrostí, zkušenostmi, ale i humorem a vtipem bystrým a nad jiné vytříbeným, uměl sestoupit na roveň tomu, jemuž se všeho toho nedostávalo. Byl mi (a dodnes je) přítelem a bratrem z nejmilejších. Tak se mnou jednal a tím mne formoval ke zralosti a dospělosti. Naše přátelství a bratrství se utužilo a ještě prohloubilo v době jeho snad nejtěžší životní zkoušky, když byl zatčen a drasticky vyslýchán až do psychického vyčerpání litoměřickou StB údajně jako organisátor protistátního spiknutí. Když po propuštění z vazby, chodě sem a tam po kanceláři, mi vypovídal všecky podrobnosti své vazby, rozpomínal se na jednotlivosti svých výpovědí a tak znovu organizoval své myšlenky a část po části zas skládal v celek svou porouchanou osobnost. Probírali jsme spolu všechny detaily událostí od onoho osudného večera, kdy ho v poutech odvedli, až po jeho propuštění. A tak, když podruhé přišli dva členové StB, aby si ověřili, že bude vypovídat tak, jak to měli v protokolech, měl tolik síly a statečnosti, že mohl povědět, že vypovídal pod psychickým nátlakem, že tedy tak vypovídat nemůže. Soud se tedy nekonal pro nedostatek důkazů, nekonal se ani s bratrem Dittrichem, který byl asi hlavním „protagonistou“ celé zkonstruované aféry. Jak jsem byl naivní, když jsem si přál, aby mne předvolali, abych dosvědčil, že Somolík nic protistátního nekonal, vždyť s ním den co den sedím v jedné kanceláři. „Na Ježíkovi nám nezáleží“ řekli prý mu při jednom výslechu.

Jako farář a jako senior neměl nikdy příliš volného času. Ale uměl z té trošky volna věnovat mi aspoň část. Tehdy jsem si psal kázání doslovně. Předčítal jsem mu svůj rukopis a on na stroji psal načisto. Nevzpomínám si, že by něco věcně nebo formálně opravoval a měnil. Ale v přípravě jsme spolu občas hovořili o záležitostech např. exegetických nebo formálních či výrazových. To byla pro mne nedocenitelná škola, dodnes jsem mu za to vděčný. Ještě v dopisech na Lhotu mi v r. 1952 a 1953 občas sdělil text např. kázání vánočních a podělil se o výsledky svých exegetických příprav. Byl po jistou dobu předsedou hymnologického odboru, který připravoval vydání zpěvníku, z něhož dodnes zpíváme. Už si nevzpomínám, jakým způsobem jsem se podílel na této práci, jen asi z jeho dvou dopisů na Lhotu vím, že mne „uháněl“, abych „nezapomněl na Zpěvník“ a co nejdříve mu zase něco poslal.

Když mu bylo přiděleno služební auto, mohl za svými seniorskými povinnostmi jezdit do sborů seniorátu pohodlněji a rychleji. Myslím, že nerad jezdil sám, zejména šlo-li o jízdu večerní či noční. Vzpomínám na jednu cestu do Sokolova, kde se jednak u br. vikáře Matičky a potom na okrsku místní Bezpečnosti řešila tragická událost smrti děvčete, které vběhlo pod kola auta při jízdě br. Matičky na odpolední bohoslužby. Byla to tragedie nezaviněná, jak došlo při vyšetřování jasně najevo. Ale vzpomínám si na to, s jakou jemností, taktem a ohleduplností hovořil se zdrceným br. Matičkou. Vlastně poprvé v životě jsem přijal lekci pastýřského hovoru v docela konkrétní a velmi skutečné situaci „ze života“. A pak jsem mohl být svědkem docela jiného hovoru co do obsahu i formy, když na policii jednal se státními orgány jako reprezentant církve.

Na br. faráře Somolíka, na Teplice a společenství, v němž jsem po celá tři léta žil, nemohu zapomenout ještě z jednoho velmi podstatného důvodu. Našel jsem tam manželku, s níž jsem směl z Boží milosti prožít víc než padesát let společného šťastného života. Tehdy, když jsem ji poprvé spatřil, když vešla do naší kanceláře a hledala br. seniora, aby mu pověděla o smrti svého tatínka, jsem ovšem ještě netušil, jak významné pro můj život bude toto setkání. Myslím, že br. senior našemu vztahu přál, protože vím, že měl Jarmilku rád, a protože stejně dobře vím, co pro ni znamenal on. Však také byl spolu s presbyterem br. Vlčkem v červnu r. 1950 v Teplicích svědkem na naší svatbě.

Ano, léta nemohla nic ubrat z toho, co jsem cítil při zprávě o jeho odchodu: „Velice jsem po tobě teskliv, bratře můj, byl jsi mi příjemný náramně.“

Vladislav Ježík


Kázání Zdeňka Somolíka 13.2.1966

Lk 6, 22a - 26a    Blahoslavení budete... běda vám

V Pánu milí přátelé, toto zvláštní a výrazné Ježíšovo slovo blahoslavenství a bědy, to pramení z jeho pohledu na učedníky, z jeho pohledu na vyznavače, na něž hledí uprostřed farizeů a zákoníků, kteří se podivili nad zvláštním způsobem křesťanů, kteří nedrží půsty, ač učedníci Janovi a farizejští dodržují velmi přísný půst. A tak oni útočí na Ježíšovy učedníky, a bylo těch útoků už od počátku mnoho. Lukáš píše: Pozdvihl očí svých na učedníky…Co vidí, když pozvedl očí svých na učedníky? Opustili všechno a šli za ním. A tak jsou tady a nemají nic, než co mají na sobě, jsou chudí, nuzní – aj., který se na ně dívá, ví, jak často jsou i hladoví, když není kdy, aby se najedli. A ví, jací jsou to vlastně ubožáci, když i oni by chtěli, aby změnil kamení na chléb, aby měli do sytosti a mohli se najíst. A vidí je, jak často jsou skleslí, jak jim často není všechno jasné, a do Haleluja a duchovních radovánek, jak pláčí, když se podívají na sebe a do sebe a kolem sebe. Co oni vidí ve světě zlého – a jsou bezmocni. Kolik nemocí, kolik trápení a křížů-a nemohou pomoci. Jsou sklíčeni a ztrápeni. Vždyť kolik lidí se jim směje a posmívá, tolik jich dokonce nenávidí pro jejich víru v JK. Co jim Ježíš odpoví na žhavou otázku, kterou jim čte v očích a když vidí tolik očí na sebe upřených a rukou natažených. Opustili všechno – a možná, že se v koutku srdce ozývá pochybnost: A je to k čemu? Kolik obětí, odříkání musí jeho vyznavač snést, kolik chudoby a nuzoty… Co jim Ježíš Kristus odpoví? Otázky hoří, žhnou…Řekne jim: A, chudinkové-a polituje je? Možná, že na chvíli by jim to udělalo dobře, kdyby jim ukázal svůj soucit. Ale nic takého. Ježíš se necítí ani vůdcem, ani svůdcem. Ježíš je neshromažduje jako zproletarizované, jako ponížené, poplivané a posmívané, aby je bouřil nebo litoval. To není ten důvod, proč je povolal. – nýbrž: aby On před nimi rostl, aby oni byli živnou půdou, z níž vyrůstá Syn Boží, Spasitel, ne člověk, ne velikán… A právě Lukáš to tak zdůrazňuje, že on je si vědom, že dozrál Boží čas k svobodě pro zajaté lidskými předpisy a zákony. Ježíš před nimi roste jako ten, kdo ví, že v něm dozrál Boží čas, že Království Boží přichází v něm, že v něm nadchází nový čas, nový věk, nový aeon. Ježíš Kristus jim roste před očima, které jsou propalovány otázkami, pochybnostmi, nejistotou, vyrůstá a předkládá jim dvě cesty, jako H-n lidu Izraelskému, jak slyšíme v Deuteronomiu – cestu blahoslavenství a cestu zavržení. Tady se ukazuje JK jako ten, který rozděluje lidi na ty, kteří přijímají Krista tak jakýž jest, ač nemá nic – a na ty, kteří ho nechtějí přijmout, když nechtějí milost přijímat od nikoho, ani od Boha ne. Přátelé milí, a tohle on staví před ně jako před nás. Tak je to zcela jasné v Lukášově podání. My ta slova známe spíše u Matouše, ale podívejme se dnes na Lukášovo evangelium . Lukáš úplně symetricky podává 4x blahoslavení budete – a 4x Běda vám. Tak to vedle sebe stojí. A co to znamená Blahoslavení? To je slovo ryze křesťanské, náboženské, že ani nevíme, co to znamená. A nejen my, ale i mnozí teologové chybili-jako překlad Žilkův, který mylně, nesprávně překládá: Blažení. To by znamenalo, že se cítíte dobře… a my pak ovšem nemůžeme pochopit ta slova a jejich význam. Blaženě se usmíváte, že jste chudáci, že jste žebráci? Blaženě se usmíváte, že máte hlad? A blaženě, dobře se cítíte, když pláčete? A blaženě se cítíte, když se vám lidé posmívají a dokonce když vás pronásledují? Když říkají: Blázen je to. Když vás diskriminují/neboť to je v moderní řeči totéž co středověká kletba/. Když vás vyobcují ze svého společenství? To přece není možné, aby J. říkal:Blažení budete. Spíš je nutno to slovo chápat tak: za blahoslavené prohlášení, v tom smyslu jako“schválení“. Ne tedy, že se cítíte dobře, ale že je to třeba ve službách Pána Ježíše Krista, který přece řekl:Vezmi kříž svůj, pojď za mnou…Budete Bohem přijati, blahoslavení kteří stojíte na B. straně. A máte dost místa pro Pána Boha ve svých srdcích. … A kdo to jsou ti blahoslavení? Tak on blahoslaví chudé, ale ne pro jejich chudobu, nýbrž chudé před Bohem a před lidmi skrz naskrz prázdné. Nemáte se čím chlubit, blahoslavení, kteří před ním stojíte s prázdnýma rukama. Pane, nejsem hoden a nemám, co bych ti dal..Ti jsou od Pána Boha přijati a schváleni, ti takhle chudí. A blahoslavení vy, kteří lačníte po spravedlnosti před Bohem, po tom, abyste před Bohem ostáli a mohli před Bohem stát jako ospravedlnění a ne bezbožní, jako zahnaní od tváře Boží jako Adam. Kristus vám ten ráj vrací..A Pán Bůh přijímá vás, kteří trpíte, kteří trpíte tím, že vám v srdci roste sobectví a samolibost, to přirozené semeno, které si na svět přinášíte v sobě už v prvních hodinách života – že sobectví a samolibost roste v srdci vašem i v srdci bližních. Blahoslavení, kteří to neberete jako samozřejmost, ale chcete proti tomu bojovat. A blahoslavení, kteří pláčí nad tím a jsou nešťastní. Blahoslavení, kteří snášíte posměch a všelijakou oběť musíte snést, a nic vás to nemrzí, protože to je pro vašeho Pána a Spasitele. Tohle předkládá J. svým přátelům, které si povolal nedávno. Už není sám, má učedníky, ale když se rozhlédne kolem sebe a vidí je, ví že zdaleka ještě není rozhodnuto o jejich víře, o jejich věrnosti a nevěrnosti. Petr ho přece zapíral na dvoře Kaifášově 3x a Jidáš ho zradil. Člověk se nemůže jen jednou osvědčit, musí se pořád osvědčovat. Pán Ježíš stojí před nimi – a tím také před námi – protože i my jsme zahrnuti do toho houfu učedníků u vědomí, že on je kamenem základu, na kterém budují ti, kteří jsou mu věrni a kteří jsou jeho svědky - ale současně je kamenem urážky, kamenem rozražení, jako je kámen na rohu, kamenem rozdělení lidí. Jsou tu na jedné straně ti, kteří ho přijímají, kteří přijímají jeho radostné poselství, jeho evangelium a jeho spasení. Spasení – to je také takové lidem nejasné slovo. Co je to? Ono záleží na tom, že se k nim Bůh přiznává, že je blahoslaví, že je prohlašuje za své, že je přijímá, že s nimi souhlasí. Spasení, blahoslavení jsou dědici Království Božího spolu s Kristem. „Jdu, abych vám připravil místo…a zase přijdu, abych vás vzal k sobě.“ Spasil je a blahoslaví, spasil nás a blahoslaví, že můžeme mít podíl a stát se spolupracovníky, dělníky na jeho království. A to snad už stojí za nějaký ten ústrk, posměch, nenávist, ne? Blahoslavení budete, jako že už jste… Ale běda vám, běda vám…4x běda! Možná to leckomu z nás zní divně z úst Ježíšových. My jsme si z něj udělali přítele a přítelíčka, něžného světlovlasého a modrookého muže. Ale On přece není jen Beránek, který snímá hřích světa . On je také soudce. Říká, že přijde jako soudce v onen den a že dojde k definitivnímu rozdělení lidí. Běda vám bohatým, běda vám sytým, se sebou spokojeným, běda vám, kteří žijete uprostřed radovánek, běda vám, kteří docilujete toho, abyste se všemi dobře vyšli, když to dovedete dobře „koulet“ nahoře i napravo a nalevo, a když všude máte jisté slovo pochvaly.

Běda vám-to je odsouzení každého sebou spokojeného sobce – a to je přece každý z nás – všech sobců, kterým stačí, že se mají sami dobře, běda vám, jimž stačí, že se mají dobře, běda vám, vy pohodlní a nasycení, kteří se nestaráte, co se děje v Božím světě, běda vám, kteří si chodíte po zábavě a hledíte mít všechno dobré… Proč to slovo prokletí a zavržení? Protože jste sůl zmařená-už jsem vám to jednou řekl, že jste sůl, ale jestliže je sůl zmařená, stane se obyčejným zemským minerálem a nestojí za nic víc, než aby do ní kopli a zavrhli ji. Minuli jste se svým posláním, minuli jste se posláním být k obrazu Božímu, být jeho správci, jeho šafáři, být jeho spolupracovníky na království Božím. Vy chcete jen brát, jen přijímat, zatímco je v Království Božím zapotřebí vašich rukou, vašich nohou, jimž by Bůh požehnal. Takto Pán Ježíš rozřízl a rozděluje lidi. Rozděluje společnost podnes, ne na národy, rasy a třídy, nýbrž středem všech národů, středem všech ras, středem všech tříd, středem vší lidské společnosti, ať žije pod jakýmkoli programem a praporem, prochází Ježíš a ostře rozděluje lidi na ty, které volá k spolupracovnictví a oni poslechli jeho volání – a na ty, které volá nadarmo. Takhle on rozděluje – ne až někdy, ale už teď a hned. Nic se neodkládá až na poslední soud – pak už to bude rozdělení definitivní – ale už teď a tady rozděluje a rozlišuje. Ale – ještě dává čas. Ještě nám dává příležitost, abychom se zastavili u toho kamene rozrážení. Kristus nám dává příležitost každou neděli, abychom se vraceli k tomu kameni základu. To je přece cíl, to je poslání každého shromáždění, každého kázání a každých bohoslužeb. Abychom byli znovu přivedeni k rozhodování - abychom se vždy znovu rozhodli pro Ježíše nebo proti němu. Proto mezi námi musí znít evangelium v plnosti a celistvosti – abychom viděli ne fábory a pentle, ale abychom byli postaveni tváří tvář skutečnosti: Vezměte jho mé, a učte se ode mne… Dnes jsme zvláště přiváděni před kámen Krista: Vyber si a vol. Blahoslavení ti po jeho boku a ve spolupráci, ti, kteří se lecčehos pro něj odřeknou a leccos obětují. Blahoslavený jsi a budeš, když obětuješ leccos z toho, co je přirozené člověku, i když to bude až do těch slz a posměchu, pohodlí, obliby. Anebo si vyber jinou cestu…Ale tam platí jen Běda vám! .. A volit musíš ty, nikdo to za tebe udělat nemůže. Ty sám musíš tu cestu vybrat a zvolit. A přece prosím: Dej,Bože, abychom vybrali blahoslaveně. Amen

Zdeněk Somolík


Mé působení v Teplicích – Miroslav Brož

Od konce roku 1951, kdy jsem se také oženil, jsem sloužil v Pardubicích jako vikář u faráře docenta ThDr. Josefa Smolíka. S manželkou Stanislavou jsme po roce čekali rodinu, ale neměli jsme byt. Ten naopak měl sbor v Teplicích, kam měl přijít svobodný vikář. Synodní rada, která tehdy vikáře do sborů přidělovala, doporučila směnu. Tak jsme se s manželkou přistěhovali do bytu v orlovském domě naproti Zámecké zahradě a já jsem se k 1. 12. 1952 stal seniorátním vikářem, navíc, jak senior Somolík poznamenal, u faráře, který má o kolečko víc. Vlastně jsem byl podle něho „vikářem seniorovým“, jemu k ruce, cosi jako osobní tajemník. Sdílel jsem s ním kancelář, která byla zároveň i sborovým sálem pod modlitebnou v Sládkově ulici. Cestou do kanceláře jsem se stavoval pro poštu, kterou br. senior chtěl mít na stole v 8 hodin ráno. Správním věcem, včetně korespondence, se věnoval s důkladností, aby mu úřadování nezabralo příliš času, potřebného pro kazatelskou přípravu. Koncepty dopisů psal drobným, čitelným písmem, a já jsem je přepisoval na starém psacím stroji a předkládal mu texty k podpisu. Mým úkolem bylo také vést evidenci o korespondenci a o jednáních podle jeho systému, který umožňoval dokonalý přehled. Zatímco jsem ťukal na stroji, on se připravoval na kázání nebo biblickou hodinu; uměl se soustředit, stačila mu i čtvrthodinka, aby ji maximálně využil. Jeho exegese, čerpající i z řeckého a hebrejského textu Bible, byla důkladná a pro mne poučná a inspirující, také tím, jak studium textu aplikoval do situace posluchačů.

Já jsem v kanceláři na přípravu mnoho času neměl. Celé dopoledne mne chtěl mít br. senior k dispozici. Nejpozději v poledne jsem však musel pospíchat, abych doma něco snědl, od 13 hodin jsem mířil do škol. K vyučování náboženství bylo přihlášeno téměř 200 dětí a já přebíral úvazek po dvou učitelích náboženství, sestře Anně Šťastné a bratru Josefu Šťastném. V Teplicích jsem učil od pondělí do soboty včetně – ve školách v ulicích Dobrovolců, Alejní a Smetanově, dále v Řetenicích, Pozorce, Novosedlicích, Dubí, Krupce, Bohosudově, Modlanech a Bořislavi. Vracel jsem se kolem 18. hodiny – pěšky, na kole, tramvají, autobusem. Víc než cesty zmáhalo to, že děti byly po výtce bez jakéhokoli spojení svých rodin se sborem a že při téhle četnosti práce nebylo možno s rodinami navázat osobní kontakt. Neboť v týdnu byla ještě večerní shromáždění (cvičení zpěvu, biblická hodina, sdružení mládeže a jednou měsíčně schůze staršovstva), v sobotu v pozdním odpoledni ještě konfirmační cvičení. Při nedělních bohoslužbách v Teplicích jsem asistoval (většinou modlitbou a čtením Písma), odpoledne jsem konal bohoslužby v Dubí, Hrobu a Krupce. Za měsíc byla jen dvě půldne volna – třetí a pátou neděli odpoledne, pokud nebylo nějaké setkání seniorátní, nebo jsem nebyl vyslán do některého uprázdněného sboru.

Také se ode mne očekávalo, že budu přítomen zasedání seniorátního výboru, na jehož přípravě a také jednáních, byl-li jsem seniorem vyzván, jsem se podílel. Netušil jsem, jak se mi tato zkušenost bude jednou při mé seniorské službě hodit. Občas jsem byl žádán doprovázet br. seniora na některé jeho cestě. Jednou, při návratu z Děčína, jsem ušel pořádný kus pěšky před autem a s baterkou v ruce jsem seniorovi ukazoval, kde ještě není příkop. Zatímco jeho orientace zeměpisná byla slabá ( říkával, že po příchodu do Teplic trefil v prvních měsících domů jen od nádraží ), jeho hudební erudice byla úžasná. A cvičení čtyřhlasého zpěvu bylo zážitkem. Když nás učil správně zpívat (žádný hlas nesmí přezvučet, přečnívat), dbal i na správné dýchání a výslovnost. U písně „Přijď, dešti nebeský“ (372) zdůrazňoval, abychom opakovaný refrén na konci každé sloky zpívali v pianissimu, jako ozvěnu. Nebo jindy u slova měsíc vyslovovali „mjesíc“ a ne „mněsíc“. Napínavé bylo hodnocení tehdejšího zpěvníku, který jsme píseň po písni studovali a označovali jak melodii, tak text znamínkem + nebo - . U některých písní obstál text, ale melodie byla slabá, u jiných obráceně; některé písně dostaly plus v obou zřetelech, jiné v obou byly slabé. Tato zkusmá sonda byla jednou z prvních příprav na uspořádání písní v novém (nynějším) zpěvníku, jež měl senior Somolík i jako předseda hymnologického odboru při synodní radě na starosti.

Jeho humor byl nenapodobitelný. Jednou kterási firma přivezla kamna, která sbor neobjednal. Závozník vstoupil do dveří a hlásil: „Šéfe, přivezli jsme vám ta kamna.“ Somolík se na něj vážně podíval a řekl:“Říkejte mi žužu“. Familiérnost dopravce byla ta tam. Jindy přivedl k údivu shromáždění, když se za stolem Páně nahlas rozesmál. Bylo to při dětské vánoční slavnosti na Štěpána, na závěr jsme zpívali „Narodil se Kristus Pán“ a chvíli trvalo, než se hlavy shromážděných obrátily ke kruchtě, kde byl předmět Somolíkova neskrývaného veselí. Naše roční dcera, Rut, se v manželčině náručí kývala přesně do rytmu zpívané písně, což takového muzikanta, jakým bratr senior byl, muselo nesmírně potěšit. Vždyť nás tomu rytmu učil, a nejen při zpívání. Myslím, že mu šlo o to, abychom duchovní věci (vážné věci) nebrali tragicky, aby naše víra nebyla pošmourná, ale radostná, a aby humor zachoval správnou míru důstojnosti.

Ta tvrdá, časově náročná škola do konce srpna 1954 trvající byla dobrou přípravou na mou službu faráře v Holicích v Č., a pak v Třebechovicích p. O., kde – co se četnosti shromáždění týče – to nebylo nijak pohodlnější, zvláště, když se služba zmnožila o okolní uprázdněné sbory, o které jsem se nechtěl starat jen formálně. Jak velký užitek to přineslo, posoudí jiní. Jedno je však jisté – téměř tři roky vikářské služby byly prospěšné pro mou další službu v církvi, a především: v Teplicích nás měli rádi. Byli to lidé ze tří tradic a duchovního zázemí: ti, kteří patřili k starousedlíkům („trnovanští“), ti kteří tam přišli po válce ze sborů vnitrozemských (z Vysočiny, z Valašska a odjinud), a ti, kteří reemigrovali z polského Zelova. Učil jsem se při nich rozpoznávat různé důrazy víry, také tomu, abych se některému „směru“ nezalíbil a tak neoslabil úsilí o jednotu sboru, o kterou při těchto skupinách šlo. Bylo to pohraničí s ještě čerstvými bolestmi poválečnými, kdy se živé sborové společenství tvořilo, i když – na rozdíl od jiných pohraničních sborů – mohlo navázat na dřívější práci.

Jinakost tu ovšem byla. Třeba na pohřbu jedné ženy, pocházející ze Slovenska, jsme byli na bystřanském hřbitově kromě dcery jen hrobník a já. Naopak na pohřbu mladého horníka z německé rodiny v Bohosudově, kde hrály dvě hornické kapely, byl nepřehledný zástup: rodina s očividnou vděčností přijala slovo Písma, modlitbu a požehnání v německé řeči. A přece na obou místech jakási vzdálenost od lidí neznámých, kteří sotva co věděli o našem sboru, a kterým jsem měl zvěstovat evangelium jako vyslanec tohoto sboru. Jak tyto lidi zahrnout do společenství, z kterého jsem k nim (stejně jako k dětem ve školách) vycházel? Proto darem, za který jsme zvlášť vděčni, bylo, že nás, i při té naší časové svázanosti, přijali (i s naší malou dcerkou) členové sboru do svých rodin, takže Teplice nebyly zas taková cizina, jak se nám (Východočechům) v prvním okamžiku zdálo, ba že se nám staly místem radosti a sborem, za jehož členy jsme vděčni.

Miroslav Brož


Jako zrno hořčičné

O začátcích Českobratrské církve evangelické v severočeském pohraničí a v Teplicích

Vážený bratře faráři Opočenský,

posílám své vzpomínání na dobu, v níž se utvářel sbor v Teplicích po 2. světové válce. Moje vzpomínání se ovšem velmi překrývá s tím, co už jsem pro váš Občasník napsala, mnoho nového už tam není. Však od té doby uběhlo už 58 let! Ale postava br. faráře Somolíka zůstala v paměti živá. Uvědomuji si, kolik nesmírné námahy, práce a potu tu muselo být, kolikrát asi musel povzdechnout nad různou tvrdohlavostí a malou věrností sboru. Ale bral na sebe své povinnosti sborové a seniorátní a unesl je, i když asi jeho zdraví mnoho trpělo.

S pozdravem a přáním, aby Pán církve posiloval vás i údy sboru ve víře.

S. Radechovská


Po 2. světové válce začala nová epocha našeho sboru v Teplicích. Uprázdněné pohraničí po odsunu nacistů mělo být opět zaplněno novými obyvateli, a tak i naše sbory posíleny novými členy, kteří se přistěhovali z blízkého i vzdálenějšího kraje, z Prahy i z jiných zemí. Proud reemigrantů z polského Zelova, totiž z reformovaného evangelického sboru v Zelově i ze sborů na Volyni směřoval nyní do naší republiky a mnozí se usadili právě v Teplicích a našli zde svůj nový domov. Přinášeli si s sebou svou znalost bible i svou věrnost evangelické církvi, své tradice sborové i svou věrnost svému českému původu. Do sboru se přihlašovali i jiní přistěhovalí – jedni s vírou i sborovými tradicemi pevně zakořeněnými, jiní s vírou všelijak nahlodanou a mělkou. A pak tu stála hrst členů z bývalého sboru, kteří bydleli v Trnovanech a shromažďovali se v malé modlitebně. Znali se dobře mezi sebou a s trochou nedůvěry se dívali na ty nové. Synodní rada naší církve vyzvala zkušené faráře, aby se ujali práce duchovních v těchto tvořících se sborech. Mezi těmi, kdo výzvu uposlechli, byl i farář Zdeněk Somolík. Opustil sbor v Písku, kde již po mnoho let působil, sbor konsolidovaný a řekli bychom „kvetoucí“, a ujal se práce ve sboru dosud „nehotovém“, různorodém, kde údy sboru nebyly spojeny stejnou tradicí, ustáleným způsobem sborového života. Byla to práce těžká a vyžadovala mnoho námahy i trpělivosti. O to těžší byla všechna námaha, že nebylo zatím vlastní středisko pro vzrůstající sbor. Ano, „zdědili“ jsme po německé evangelické církvi veliké kostely – jeden přímo ve středu města, na vyvýšeném místě, kostel s věží, zbudovaný z červených cihel, prostorný, s velikou kruchtou, ale uvnitř tmavý, s vysokými lavicemi, kde jsme se téměř ztráceli, kde hlas kazatele duněl s ozvěnou. V Trnovanech byl vybudován kostel tzv. zelený /jeho měděná střecha byla pokryta zelenou měděnkou/, kostel ve slohu tvrdé německé secese, který působil zvláštním smíšením tíhy, síly a moci (však také nápis na zdi hlásal: „Seid stark“). A zdědili jsme i jiné menší kostelíky: v kazatelské stanici Dubí pěkný kostelík s dobrými varhanami a pak i malý kostelíček v Bořislavi, vykukující ze zeleně stromů. K původnímu sboru bylo připojeno i několik kazatelských stanic: Duchcov s Bílinou se osamostatnily a vytvořily sbor v Duchcově, ale zůstala kazatelská stanice v Dubí, v Hrobu a v Krupce, takže kromě nedělních dopoledních bohoslužeb Božích kázal br. farář v některé kazatelské stanici. Do Dubí nebo i do Bořislavi jezdívali s ním i někteří z mládeže nebo i celé rodiny. Kde byla první sborová kancelář? V přízemí hudební školy, která stojí hned vedle „červeného“ kostela. V pěkném, čistém a světlém hudebním sále této školy pak bývaly naše bohoslužby, protože kostel nebylo možno vytápět. Do farní kanceláře bylo vidět oknem v přízemí školy. Ta kancelář byla v první době zároveň sborovou místností, kde jsme ještě měsíc před příchodem našeho faráře ustavili sdružení mládeže. Kancelář se stala prvním střediskem jeho seznamování s nově přistěhovalými a do sboru přihlašovanými. Byla to místnost mnohých rozhovorů o věcech duchovních i o problémech, které souvisely s novou situací společenskou. Bylo to místo velikého pracovního úsilí i modliteb. Jedině tak se dala práce zvládnout: asi si mnozí členové sboru neuvědomují, co všechno muselo být zařízeno a vyřízeno, kolik docela neduchovní písařské práce stojí za prostým ustavením sboru v nových změněných podmínkách. A což teprve kolik práce na budování duchovním, na sjednocování všech názorů a proudů, všech odlišností! Jaké to bylo, když se jeden bodrý přistěhovalý muž otázal faráře: „Tak šéfe, kdy to vokřtíme?“, když vůbec nevěděl, co křest znamená. Přicházeli – a odcházeli, fluktuace probíhala tak rychle, že se kartotéka měnila skoro týdně. Jaké úsilí tu muselo být, aby se konsolidoval určitý počet těch, kteří to myslí s vírou vážně. Sbor musí mít své středisko, svou modlitebnu, své místo pro shromáždění. Je tu přece nedostavěný sborový dům hned vedle fary, v klidné čtvrti Šanov, ve Sládkově ulici. Je sice nedostavěný , ale dobře zabezpečený, stojí tu už od doby těsně před válkou. A tak se vynořují první odvážné myšlenky dostavět, vybavit modlitebnu, mít jen zde soustředěné středisko práce. Postupně se myšlenka stává skutkem: vyvolat sbírku a dary na dostavění, zainteresovat synodní radu, sehnat dost prostředků, dokončit dílo. Bylo to odvážné, pustit se do takové věci v časech tak převratných, ale odvážná víra a láska ke sboru se projevuje skutkem, ne jen slovem. A tak tu máme sborový dům, který na sobě nese pečeť obětavosti, lásky, víry, odvahy, vynalézavosti – od vnějšku až do dobrého a přiměřeně moderního vybavení modlitebny. Pravda, vnější dispozice stavby už byla dána: nebylo tu podsklepení, protože už před stavbou nebyli páni radní ochotni svolit k tomu, aby – jak říkali – dům zastiňoval vyhlídku na Doubravku… A tak jsme museli používat opět kancelář faráře v přízemí jako sborovou místnost pro všechna sejití v týdnu, pro schůze staršovstva, pro biblické hodiny, pro schůzky mládeže atd., když jsme chtěli vedlejší místnosti zachovat pro kostelnický byt. Ukázaly se i další nedostatky stavby: okna modlitebny umístěná v takové výšce, že jejich čištění vyžadovalo zvláštní pojízdné lešení. Vytápění modlitebny železnými kamny: muselo se začít už v časných ranních hodinách, aby k začátku bohoslužeb byla modlitebna vyhřátá. Doprovod zpěvu harmoniem není výrazný, ačkoliv harmonium je veliké a má dost rejstříků, prostor modlitebny vyžaduje něco víc – varhany. Ale věděli jsme, že se mnohé věci dají napravit časem. Slavnostní otevření sborového domu a modlitebny v r. 1949 (podle některých pamětníků byl kostel k bohoslužebným účelům využíván již v r. 1948 - pozn. red.) bylo pro celý sbor znamením: teď a tady máme středisko sborového života. Br. synodní senior Josef Křenek kázal při slavnostním otevření modlitebny velmi příhodně na text z prorocké knihy Izajáš 54, v1-3: „Rozšiř místo stanu svého i čalounů příbytků svých roztáhnouti nezabraňuj, natáhni i provazů svých a kolíky své utvrď. Neboť napravo i nalevo se rozmůžeš.“ Ano, rozmohli jsme se. V roce 1948 čítal náš sbor na 1400 členů a ještě v roce 1965 jich bylo 1300.

Odkud započalo budování sboru? Od zvěstování Božího slova v neděli i v týdnu. Práce se rozvíjela odtud. Myslím, že základní pořad služeb Božích si sbor udržuje doposud. Br. farář Somolík chtěl, aby všechno, co při bohoslužbách konáme, mělo své opodstatnění: písně příhodně vybrané pro zdůraznění zvěsti, zpěv rychlejší a zřetelnější, živější, ne zemdlený, čtení z Písma jasně vyslovované s důrazy, ne jednotvárné, text takový, aby zasáhl srdce člověka, kázání zaměřené ke Kristu a k jeho dílu v životě i ve smrti, tedy vždy k základům křesťanské víry. Křest jen ve shromáždění, Večeře Páně vždy po přípravě sborové v biblické hodině, vysluhovaná všem, kteří touží po blízkosti Boží, vážnost vůči modlitbě Páně, která se projevuje v jejím jedinečném zařazení při bohoslužbách.

Shromáždění v týdnu: každý týden biblické hodiny – probírá se celek některé biblické knihy, Starý i Nový zákon. Nedělní škola v neděli po ukončení bohoslužeb, pro ni vhodní pomocníci a „učitelé“. Vyučování náboženství, pokud to šlo na školách (zde byli pomocníci – br. Šťastný a později vikáři, br. farář si ponechával vyučování náboženství na gymnáziu), pravidelné schůze staršovstva, volba vhodných presbyterů, konfirmační cvičení po dobu dvou let. Obohacení sborového života později: cvičení sborového zpěvu (ustaven smíšený pěvecký sbor) 1x v týdnu.

V roce 1948 byl br. farář Somolík zvolen seniorem Podřipského seniorátu a ku pomoci byli povoláni vikáři (oni sami už o svém vztahu ke sboru napsali). Práce přibylo, starostí o sbory v seniorátu přibylo, ale br. Somolík měl neustále na paměti pastorační rozhovory se členy svého sboru i návštěvu v jejich domovech, práci neviditelnou, ale nesmírně důležitou, od člověka k člověku, od jejich problémů rodinných až k problémům společenského života. Učil své pomocníky, aby se do takových návštěv také zapojovali a zvali k účasti na sborovém životě.

Copak se stalo s těmi kostely, které jsme opustili? Ten červený přejala Československá církev husitská a nesla břímě všech oprav, ten „zelený“ v Trnovanech nám několikrát posloužil při větších slavnostech, např. při konfirmaci, jednou o něj měla zájem církev pravoslavná, ale pak zůstal opuštěn. Varhany získal jeden z našich sborů, kostel chátral, pravděpodobně v něm někdo založil požár, takže vyhořel a byl odstraněn. Kostelík v Dubí musel ustoupit výstavbě a komunikaci, dobré varhany z něj byly přesunuty do naší modlitebny a instalovány zde v r. 1955 nebo 1956 za pomoci varhanáře, Němce, který zde jako antifašista vytrval, ale pak se do Německa vystěhoval.

S. Radechovská


Dopis od br. Miloslava Pospíšila

Jince 8.12.2005

Milý bratře faráři i s rodinou,

posílám Vám vánoční pozdrav, přeji hodně zdraví a Boží ochranu celé rodině i celému sboru včetně dříve narozených jako jsem já, a to i do Nového roku 2006.

Kéž Vám Bůh žehná k té práci, která není lehká, ale zodpovědná, i já se za Vás modlím, aby sbor kvetl a dělal Vám i Pánu Bohu radost. Hlavně se věnujte mládeži, neb my dříve narození odcházíme a sbor by upadal. Děkuji za Ozvěny, které čtu několikrát, a mohu zas přispět článkem Nebeský telefon a dalšími, mám jich ještě dost, část po sestře Marii, která vedla nedělní školu a sdružení mládeže v Encovanech před válkou a ještě i po válce. V roce 1947 byla u nás v zámku zimní škola mládeže celého seniorátu. U nás byl a spal dr. Novotný a další, část byla veliká, i ses. Stará, tehdy ještě svobodná s tatínkem a budoucím manželem. Br. Somolík měl též přednášku a další program. Rád vzpomínám na ty večery u nás doma do půlnoci, s panem doktorem a naším otcem, který byl písmákem. Též bylo hodně vojáků ze Svobodovy armády, možná i váš otec. Mé Růženky bratr Karel, ještě v uniformě, a pak ve sboru v N.Městě pod Smrkem, kde měl zabrané hospodářství v Ludvíkově, a tak bych mohl pokračovat o školách zimních v Krabčicích, které byly v době pololetních prázdnin, a my jsme v jejich pokojích spali, rád na ně vzpomínám.

Miloslav Pospíšil


Moje první setkání s teplickým sborem

V září 1958 jsem nastoupila jako začínající učitelka v Teplicích na Metelkově nám. Tehdy to byla jedenáctiletka. Postupně jsem se seznamovala s novým prostředím, s novými lidmi, s městem. Hned první neděli jsem šla na bohoslužby do evangelického sboru. Přiznám se, že mě tam vedla i zvědavost, protože jsem ve školní sborovně zaslechla, že prof. Radechovská píše faráři kázání. Ale narazila jsem na další nesrovnalost: místo Somolíka kázal Smolík. To se záhy vysvětlilo. Prof. Smolík byl hostem, senior Somolík farářem teplického sboru a jeho výborná kázání s. Slavie Radechovská zapisovala. Br. senior Somolík měl totiž svá kázání připravená v heslech, ale z kazatelny jsme slyšeli výklad vysoké theologické úrovně, srozumitelný všem posluchačům, podaný vytříbenou češtinou. Nahrávací technika tehdy neexistovala, a tak byla jediná možnost kázání zaznamenat ručně, aby se dala rozmnožit a poskytnout např. nemocným, a vůbec uchovat. (V průběhu let jsem asi 2x s. Radechovskou v zapisování zastoupila, což jsem si velice považovala).

Na tuto dobu ráda vzpomínám (a nejsem sama), protože jsem začala chodit i do pěveckého kroužku vedeného br. seniorem Somolíkem. Byly to nádherné večery, naplněné zpěvem, ale i odlehčené laskavým humorem br. seniora. Je dodnes s podivem, jak náročné skladby ,jsme byli schopni pod jeho vedením zvládnout. Nedá se zapomenout ani na to, když se hlasy zpěváků i z těch nejodlehlejších sborů spojily při seniorátních shromážděních v Krabčicích, Lounech či Roudnici, a mohutně zněly ku slávě Boží.

Věra Grögerová


Miroslav a Růžena Pospíšilovi

Rodina Miroslava a Růženy (Rajchrtová) Pospíšilových, pochází ze Zelowa a Požděnic v Polsku - oba rodiče byli národnosti české.

Zelow bylo město obydleno převážně českými exulanty. Rodiče chodili do české školy a českého evangelického kostela.

V dubnu 1944 byli Miroslav a Růžena oddáni v Zellowě - 6 týdnů po narození prvního syna Jiřího v červnu 1945 odjela rodina i s maminkou Růženy, Slavěnou Rajchrtovou a jejím synem Zdeňkem Rajchrtem do Čech. S rodinou též přijela do Teplic sestra Miroslavova, Lydie Pospíšilová.

Přestěhováním do Čech si splnili své přání a přání svých předků navrátit se do vlasti. Město Teplice si vybrali, protože zde za okupace byl totálně nasazen bratr Miroslava, Teofil Pospíšil - ten jim toto město, které včetně okolí dobře poznal, doporučil. Po příjezdu do Teplic bydleli několik měsíců v rodině bratra Teofila. V té době Miroslav pracoval v textilní továrně v Dubské ul.

Vzhledem k tomu, že se v Zellowě zabývali zemědělstvím, tak jim byl začátkem roku 1946 nabídnut statek v Úpořinách a oni se tam přestěhovali. V té době se seznámili s rodinou Titěrových - s nimi pak začali společně chodit do evangelického kostela v Českobratrské ul. v Teplicích (nynější konzervatoř). V listopadu 1946 se jim narodil druhý syn Miroslav. Po necelých třech letech hospodaření na statku se rodina rozhodla přestěhovat na trvalo do Teplic, kde již bydlela Miroslavova maminka Karolína Pospíšilová s dcerou Lydií a synem Josefem, kteří se přistěhovali do Teplic též v roce 1945.

Po ukončení rekonstrukce a dostavění kostela církve Českobratrské evangelické v ul. J.V. Sládka se stali členy farního sboru a následně jejich děti a vnoučata.

Miroslavův bratr Josef zemřel po tragické nehodě v roce 1948. Lydie Pospíšilová se provdala za Ivo Paboučka.

Jiří Pospíšil


Farář Amos Tejkal

Rozhovor s emeritním farářem našeho sboru, br. Amosem Tejkalem, u příležitosti jeho životního jubilea 75. narozenin


Bratře faráři, že ve své skromnosti o sobě nerad hovoříte, že nemáte rád jakékoli chvály a oslavy Vaší osoby, ale přece jenom jste se dožil 75 let, a to je důvod k oslavě. Já se totiž domnívám, že Vy jste šel do důchodu, do Vašeho farářského důchodu už strašně dávno, a prakticky jste v důchodu vůbec ještě nebyl, řekněme až teď několik měsíců po příchodu bratra faráře Opočenského. Jak dlouho jste působil jako farář v Teplicích?

V Teplicích jsem působil 30 let a 1 měsíc. Od 1. srpna 1967 do 31. srpna 1997.


Předtím jste byl, bratře faráři, ve Cvikově. Mám to v živé paměti, protože jsme Vás s br. Titěrou a br. Rejchrtem navštívili, a potom došlo k dohodě a nastoupil jste v Teplicích. Jak dlouho jste byl ve cvikovském sboru?

Ve Cvikově jsem byl 12 a půl roku. Od 1. února 1955 do 31. července 1967.


A Cvikov bylo Vaše několikáté působiště nebo jste šel do Cvikova rovnou z fakulty?

Do Cvikova jsem šel rovnou po fakultě, ale byla v tom několikaměsíční přestávka, protože všechny sbory byly obsazené, a kvůli již tehdy zavedenému státnímu dozoru, nebylo tak snadné někde uvolnit třeba nové místo. Až když tam rezignoval farář Hornych, tak jsem tam byl synodní radou vyslán jako vikář, po čase jsem byl zvolen farářem sboru.


Já vím, že jste šel na fakultu s úplně jiným vzděláním než klasickým. Domnívám se, že jste navštěvoval nějakou odbornou školu. Jak jste se pak rozhodl, že se budete věnovat církevní práci?

Já jsem absolvent obchodní akademie a tam jsem maturoval. Celkem nečekaně se v té době otevřela možnost studia na fakultě i pro studenty z jiných škol než z gymnázií, s podmínkou, že si tam v 1. roce dodělají nějakou další zkoušku. Já jsem byl zapojen do práce mládeže, a tak mě to dost strhlo, že se na zkoušky na fakultu přihlásím. To se povedlo. Měli proti mně výhrady, nedostal jsem ze školy doporučení, domnívám se proto, že tehdy chtěli pracovníky v jiném oboru, ale přesto mne fakulta přijala, takže jsem byl v jednom z těch nejsilnějších ročníků, kdy nás bylo na fakultě nejvíc.


Vraťme se do teplického sboru. Chtěl byste přímo vzpomenout určitých lidí nebo určitých okamžiků, které na Vás nejvíce zapůsobily?

Tak toho asi je hodně, protože tady byla řada lidí,kteří se mnou skutečně spolupracovali. Měl jsem radost, že se podařilo vytvořit dělné staršovstvo. Byl jsem v denním styku s br. kurátorem Titěrou, ten mi byl velkou oporou, pak to byl br. Vláďa Rejchrt, ale těžko odhadnout, celá ta atmosféra, našel jsem také takovou velice radostnou práci s dětmi, těšily mě biblické hodiny a měl jsem veliké štěstí, že jsem měl výborné pokladní kolem sebe, ať to byl br. Blažek, předtím ses. Růženka Rejchrtová, potom ses. Marta Šťastná, ses. Hladíková a ses. Žaloudková. Byl to řetěz výborných pokladníků.


Bratře faráři, Vy jste znám tím, že se velmi obětavě věnujete lidem, kteří z jakýchkoli důvodů nemohou docházet na bohoslužby, jsou nemocní, staří, máte okruh lidí, které navštěvujete, ač sám máte zdravotní potíže. Jak velký je okruh lidí, které v současné době navštěvujete?

Od chvíle, kdy jsem onemocněl, je to minimum. Ale brzy poté, když jsem odešel do důchodu, bylo návštěv poměrně dost. Myslel jsem především na ty, kteří opravdu vypadli z obecenství sboru pro věk či nemoc, ať byli doma, či v domovech důchodců nebo v nemocnici. Tím ovšem nelze nahradit pastorační péči úřadujícího faráře.


Když nastoupil br. farář Pištora, předpokládal jste tehdy, že už půjdete opravdu do svého farářského důchodu. Je tomu tak?

Ano, to jsem předpokládal. Počítal jsem s tím, že když bude potřebovat, vezmu sem tam biblickou hodinu nebo bohoslužby, což se také za jeho služby dělo. Když mi v létě 2002 zatelefonoval do Bělče, že se rozhodl, že ještě před Vánocemi odjede do Ameriky, tak jsem se zděsil, to se přiznám.


Bratře faráři, Vy jste prakticky z lásky k teplickému sboru převzal pastýřskou péči o uprázdněný sbor. Jak vidíte Vy tu situaci po odchodu br. faráře Pištory do Ameriky?

Ještě tehdy v Bělči jsem hned začal jednat s přítomnými faráři o případné kandidatuře, kde se ukázalo, že to vůbec nebude tak snadné, že se málokterý už zapracovaný farář hodlá do Teplic přestěhovat, a ti, kteří byli po vikariátě, byli zadáni. Takže to vypadalo, že budeme nejméně rok čekat, a tohle byla svízelná doba a nejhorší byla ta doba do Vánoc, ten prosinec, hned po odchodu br. Pištory, protože byla rozpracovaná malá skupinka dětí na přípravu vánoční slavnosti. Potom se to trochu zkonsolidovalo, hledali jsme kandidáty různými způsoby, staršovstvo bylo dělné, rozdělilo si práci, nezůstala ta práce jen na mně; velice nesnadnou záležitost vzal na sebe br. kurátor, když se jednalo o nové pojištění budov, velice věrně pracovali předčitatelé, Pavel Jirsák byl ochoten, kdykoli bylo potřeba, br. Rudolf Kubec, a pak tedy se dokázalo z iniciativy Jancyků, že se zvali faráři z okolí. Téměř všichni ochotně pozvání přijali, od poměrně začínajích mladých až po br. Mirka Brože, bývalého vikáře v Teplicích, nynějšího tajemníka synodní rady. Našemu pozvání vyhověl i synodní senior Pavel Smetana, který měl jedinou volnou neděli, právě v den konfirmace v našem sboru. Při té příležitosti nám řekl: „Počítejte s tím, že si třeba Boží Duch začne pracovat na nějakém faráři k tomu, aby Vám sem přišel“. O dva měsíce později se přihlásil br. farář Jan Opočenský. Příprava volby nás však zaskočila, nejprve jsem byl v nemocnici, ale byl jsem rád, že už se schyluje k volbě. Bylo to však složité, protože celý administrativní postup podle novelizace církevního zřízení byl úplně jiný, než bývalo zvykem. V té věci probíhala jednání u seniora a na synodní radě, než jsme mohli zkompletované potřebné listiny nutné k volbě prostřednictvím seniora předat do Prahy. Vše se podařilo vyřídit včas, že mohla proběhnout řádná volba a br. Opočenský už k 1. listopadu mohl v Teplicích začít svou práci.


Příchod br. faráře Opočenského byl jistě řízením Božím, zejména vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu. Bratře faráři, dovolte mi, abych Vám jménem staršovstva a celého sboru poděkoval za veškerou práci, kteou jste pro teplický sbor vykonal, popřát Vám hodně zdraví a spokojenosti. Pán Bůh nechť Vás s Vaší rodinou nadále provází svým požehnáním. Děkuji za rozhovor.

S bratrem farářem Amosem Tejkalem rozmlouval kurátor sboru br. Willy Gröger


Miroslav Titěra (21.2.1921 – 10.10.1998)

Teplickým kurátorem: 12.4.1964 – 7.3.1996

Br. Miroslav Titěra byl typickým representantem selského evangelického rodu. Už jeho otec Jaroslav byl presbyterem jak sboru v Krabčicích, tak i v Teplicích. Mirek sám byl svou prací zemědělce denně v kontaktu s řády Božího stvoření v pokorném vědomí, že potřebuje jak vedení a žehnání Stvořitele, tak vykupující a obnovující moc Kristovy spásy k přemáhání pozemské, světácké přitažlivosti, k překonávání chyb, jichž ani on nebyl prost, stejně jako kdokoli z nás.

To byl charakteristický rys jeho celoživotní orientace. Tím se v živé víře řídil v každodenním rozhodování i při zakládání rodiny. Tento duchovní profil přinášel do sboru a od 15. dubna 1956 i do staršovstva, kde byl hned zvolen ve svých 35 letech místokurátorem.

O 8 let později se stal obnovovaně na 32 let kurátorem. Celkem tedy spolurozhodoval o dění ve sboru v dobách nesnadných a proměnlivých 40 let. Bral to jako pověření a službu, jako bytostnou součást svého života. Několik let působil v seniorátním výboru, za seniorát se stal i synodálem. Pro dílo ve sboru a církvi nelitoval času, námahy ani peněz.

Nebylo vždy snadné, aby své zaujetí pro církev spojil se svým zaměstnáním. Jako rolník – odborník svou práci miloval. Všestrannou zemědělskou praxi získával od mládí rozmanitou dřinou na rodinném (najatém) statku v Krabčicích i odborným školským vzděláním. Takto vyzbrojem se po roce 1945 ujal samostatného statku v Úpořinách. Po kolektivizaci zemědělství se navzdory svému odbornému rozhledu do vedení družstva nedostal. Byl zařazen do živočišné výroby jako pastýř – strážce stáda dobytka. Atheisovaná ideologie nemohla do některé z vedoucích funkcí ani v problematickém pohraničí pustit člověka, který zjevně s celou rodinou každou neděli jezdil do kostela a v týdnu se v chrámovém pěveckém kroužku podílel na chvalozpěvu Hospodinu. Ke své škodě ho dali stranou. K jeho škodě to nebylo. Získal tím určitý rozměr nezávislosti i pro práci v církvi. Zůstal ve svém prostoru u svého stáda svým pánem a i zde úspěšně projevil své schopnosti. Krom toho si ku pomoci mohl ponechat i koně, k nimž měl od mládí pozoruhodný vztah, který v jeho rodině nadále pokračuje v dalších generacích. Ostatně i ty koně nejednou zapřáhl do služby sboru, nejen své auto, kterým nesčetněkrát rozvážel členy sboru z večerních sejití, kdy už hromadná doprava nebyla k dispozici.

Co ho formovalo, aby vyznavačsky obstál jako křesťan v náporech a pokušeních doby? Nad rodinnou evangelickou tradicí převažoval osobní písmácký růst ve víře. Vedle Bible čítal církevní tisk a dostupnou literaturu. Při každé příležitosti se vzdělával v práci laiků. Podílel se na setkáních s okolními sbory. Jezdil na celocírkevní kursy, kde získal řadu přátel z různých sborů daleko za oblast vlastního seniorátu. Tak byl stále na úrovni v přehledu o tom, co se v církvi děje. Samozřejmě znal výborně situaci v seniorátě a výborně i poměry ve vlastním sboru a v řadě jeho rodin. Patřil také mezi pečlivě připravované předčitatele kázání, když bylo třeba zastoupit faráře. Ti oba za dobu jeho kurátorství v něm měli oporu. Jeho láskou byl pěvecký kroužek, jako znamenitý tenor v něm byl pilířem, stejně jako v pěveckém tělese seniorátním. (Je dobré zmínit, že žádaným tenorem byl i v městském pěveckém sboru).

Službu kurátora i aktivitu v širší církvi, ani účast na časově náročných kursech by nemohl zvládnout, kdyby pro to neměl porozumění své rodiny. Jeho manželka Růženka spoluprožívala a duchovně probojovávala vše s ním. Často ho v jeho péči o hospodářství a v práci s dobytkem spolu s oběma dcerami zastoupila. Namnoze to bylo těžké a namáhavé. I na toto rodinné zázemí mysleme, když si kurátora Mirka Titěru vděčně připomínáme v jeho věrnosti ke všemu, co mu bylo Pánem církve svěřeno.

Teplice v září 2006, A. Tejkal


Šest let v Teplicích

Bylo to jen šest let, ale z našeho pohledu, vydaly za mnohem víc. Teplice, to byl náš první sbor, narození dětí, první fara, tedy doba učení a vůbec mnoha prvních věcí. Na takovou dobu se pak hodně vzpomíná.

Pro nás to bylo zajímavější, ale také komplikovanější tím, že jsme každý z jiné země. Stacey z Ameriky a já z Čech, já evangelík a Stacey presbyteriánka (i když obě církve si jsou velmi podobné).

Já jsem vyrostl v severních Čechách, tak jsem čekal, že jdu do celkem známého prostředí, ale od začátku bylo pro mne zajímavé objevovat, jak jsou sbory (podobně jako lidé sami) rozmanité a jak je ten teplický sbor jiný, než jsem čekal. Také jsem od začátku slýchal příběhy o různých etapách života sboru a hlavně o různých společenstvích, které se v něm sešly a formovaly jej.

Od začátku jsem si uvědomoval, že člověk ze svých sil na tuhle zvláštní práci kazatele a faráře nestačí. O to víc mne na té společné cestě překvapovalo, jak jsou Ježíšova semínková podobenství pravdivá. Ono to Boží království žije a roste i bez nás a někdy i proti nám.

Ze zpětného pohledu se mi vybavují tváře, jednotlivci a celá společenství. Lidé okolo stolu v presbyterně na biblické, v neděli po boholužbách na kafi, starší při modlitbě než jsme začli bohoslužby. Kazateli se asi vždycky vybaví tváře těch pod kazatelnou a vzpomínky na ty, co tam sedávali, ale Pán si je už povolal k sobě, s tím jsou spojené i chvíle smutné, pohřby a loučení. Velkým a bolestným zářezem do života sboru byla tragická smrt Pavla Andrejse, mladého kurátora sboru. To byla veliká ztráta pro sbor, ale samozřejmě nesrovnatelně větší pro jeho rodinu.

A nemůžu zapomenout na třicátníky. To se mi vybaví vůně kafe a chlebíčky (dusáky), stůl u někoho doma, na faře nebo zase v presbyterně a dlouhé rozhovory. A samozřejmě děti běhající okolo. Pro začínající faráře tahle společenství bývají důležitá. Měli jsme v Teplicích štěstí na výborné přátele. Vzpomínám i na práci s dětmi a mládeží, zvlášť na přípravu vánočních her, byla u toho legrace a vždycky překvapení, že z toho zmatku přece něco na vánoce bylo.

Také tu byly návštěvy, někdy se jim říká pastorační. Jen jsem přišel na to, že není jisté, kdo koho pastoruje.

Nemohu zapomenout na rozhovory s mým předchůdcem, Amosem Tejkalem, pastorálky s ostatními kolegy faráři a farářkami...

Dál se mi vybaví fara a zahrada, krásná, ale trochu nad naše síly. Užívali jsme si je, ale také si občas přáli něco praktičtějsího...

No a nemůžu vynechat administrovaný Duchov: dost trápení, to se sborovým domem, ale hodně radosti se sborečkem milých lidí.

To však byly moje osobní střípky, toho, co mi probleskne v hlavě, když tady v Ohiu vzpomínám na těch našich pár let v Teplicích.

Pokud jde o sbor, myslím, že zásadní byla výměna generací. To jsou pilíře, na kterých ledaccos ve sborech stojí a v Teplicích byly velice silné. Není lehké pozorovat, jak ty pilíře odcházejí cestou všelikého těla nebo jak ztrácejí síly. Za mého působebí zemřel například dlouholetý kurátor sboru, bratr Titěra. Zároveň však nastupovali noví bratři a sestry, kteří ve sboru vyrostli. Bylo to vidět například na staršovstvu, které se omladilo ještě před naším příchodem. Byla tu i poměrně silná skupina třicátníků. Mohlo by se říci, že Teplice měly štěstí, lepší je říct, že dlouholetá dobrá práce ve sboru přinesla plody, ale nejpravdivější je vidět za tím Boží milost (to semínko roste!).

Občas se objevovaly i nové tváře, nejčastěji když se někdo do sboru vrátil. Byla tu i celá skupina Rusů z Kazachstánu, kterým se náš sbor na čas stal domovem. I když po čase odešli do společenství, které jim bylo bližší (byli to vpodstatě letniční křesťané, získaní z americké misie), sbor jejich přítomnost obohatila o nové perspektivy a přátelství vydržela i dál. Viděli jsme, že při otevřených hranicích taková setkání budou pokračovat a skutečně se ve sboru objevili další, tentokrát jednotlivci z Ukrajiny. Taková setkání budou výzvou i do budoucna.

Ale život sboru jsou i ty věci praktičtejší, jako budovy. Teplický sbor se o ty své vždycky dobře staral a to pokračovalo. Navíc tu byla další možnost k setkávání, třeba když se svépomocí obnovil plot a zdi okolo farní zahrady. Ale bylo toho samozřejmě víc.

Byly tu i různé oslavy a sborová odpoledne. Zmíním jen jednu událost, návštěvu zvonkohry ze Zelova. Kolik našich lidí tam mělo kořeny!

Ještě zmíním zapojení sboru v místní ekumeně, to brali tepličtí evangelíci velmi vážně.

A samozřejmě, že tohle se všechno odehrávalo v době, kdy se všechno velice rychle měnilo: Teplice, církev i celá Česká republika. Nebylo to sice tak převratné, jako na začátku 90. let, ale pořád dost významné.

Bylo to jen šest let, ale jsme za ně Pánu Bohu vděční.

Tomáš a Stacey Pištorovi


Kristus - život náš

Každého, kdo vstoupí do naší modlitebny, zaujme nápis na čelní stěně nad kazatelnou. Je vzat ze 4. verše 3. kap. epištoly Pavlovy do Kolos.

Po dokončení stavby modlitebny, před konečnou úpravou a malováním vyvstala otázka, jaký nápis vybrat nad kazatelnu. Staršovstvo po mnoha dohadech přijalo návrh br. far. Zdeňka Somolíka použít slova apoštola Pavla.

Na mnoha místech našeho čtvrtletníku Sborové ozvěny bylo již hodně napsáno o historii teplického sboru, o jeho kazatelích i o vybudování kostela, který slouží sboru od r. 1948. Od té doby uplynulo 58 let a vystřídaly se v něm čtyři generace bratří a sester. Do první generace lze zařadit „stavitele chrámu“ - byli to především bří Mareš, Morch a rodina Placáků, otec a syn, kteří navrhli a zhotovili lavice, stůl Páně, kazatelnu a desku na čísla písní (2. desku zhotovil až mnohem později br. Pixa).

Druhá generace je zřejmě nejpočetnější, patří do ní rodina Samkova, Vlčkova, Blažkova ,s. Hofmanová, br. Kochaník a další. V tomto období byli opěrnými sloupy staršovstva a celého sboru dva kurátoři: s. prof. Slavie Radechovská a br. Miroslav Titěra, od jehož úmrtí právě uplynulo 8 let.

Třetí generaci tvoří dnešní třicátníci a čtyřicátníci, rodiče dětí po konfirmaci a mladších, tedy již čtvrtá generace.

S vděčností si připomínáme i obětavou službu všech varhaníků uplynulých let - br. Zd. Somolíka ml., s. Hofmanové, br. Jos. Šťastného, Tom. Tejkala, s. V. Pallatyové-Jelínkové - až po ty současné.

Děkujeme Pánu Bohu za všechny bratry a sestry, kteří se podle svých obdarování účastnili života sboru.

Apoštol Pavel ve svém dopise Koloským nabádá k bohabojnému křesťanskému životu. Ko 3, 1-4: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“

V tomto smyslu prosme Boha, aby se i pro další generace naplňovala slova uvedená nad stolem Páně a kazatelnou našeho sboru - KRISTUS - ŽIVOT NÁŠ.

Willy Gröger, kurátor


Stavba kostela (1930-48)

Už od r. 1930 bylo z rozhodnutí staršovstva vyhledáváno místo pro stavbu kostela. V prosinci br. dr. Tejkal oznamuje, že nejlepší místo by bylo asi 150 sáhů velká parcela v Meczeryho ulici – bylo nalezeno místo dnešní! Už v dubnu 1931 parcela byla zakoupena za necelých 56 tisíc korun.

Tu bylo naplánováno v první etapě získat sbírkou mezi lidmi 50 tisíc – na stavbu. Staršovstvo vyhlásilo „Akci 100 silných jedinců“, každý by připsal 500.- Kč. Hned při jejím vyhlášení na sborovém shromáždění 20.9.1932 bylo několika členy upsáno 14.000.- Kč. Br. kurátor Miřejovský konstatoval své potěšení z tak slibného začátku, vzpomněl malých počátků sboru a povzbudil k další obětavosti. Referent dr. Tejkal upozornil, že členové mohou postup a pokroky kampaně sledovat na vyvěšeném diagramu.

Jak šel čas, stalo se několik pozoruhodných věcí: do plánů se vložilo město a požadovalo větší stavbu, než na jakou sbor myslil a měl. Po dobré úvaze byla část zakoupené parcely odprodána Tejkalovým, kteří zde postavili rodinný dům (dnešní fara), dům s dosavadní modlitebnou (v nájmu) v Modlanské ulici br. Tejkal prodal a přesídlil do nového, vedle stavebního místa pro kostel. Spolu s nimi se do nových prostor přenáší sídlo sboru (12.11.1933). Téhož roku v září je dr. Tejkal přeložen do České Lípy (navrhl, aby se Česká Lípa stala kazatelským místem Teplic) a připravuje se ženitba br. faráře Zeleného, který už obývá část domu Tejkalových, kde začal sbor oficiálně sídlit, v nájmu. V r. 1937 se objevil vážný zájemce o dům – sbor musí řešit, zda jej koupí jako faru. V prosinci je dům zakoupen, ovšem „na dluh“: aby všechny shromážděné prostředky peněžní a jiné zůstaly na stavbu kostela, sbor si obnos na faru vypůjčil (140.000.-) Od r. 1938 je to naše fara. Půjčky na ni se podařilo velmi rychle splatit. Pozornost se nyní obrací ke stavbě kostela, stále obtížnější v horšících se politických poměrech.

Od r. 1936 je jasné, že na stavbu kostela je potřeba asi 400 tisíc!

12.červen 1938: na sborovém shromáždění - kurátor Miřejovský nabádá ke stavbě. Sbor čeká na chrám již 35 let.Je třeba již začít. V případě války nebo politického převratu peníze ztratí svou hodnotu, jako se to stalo již za války světové. Hlasováním rozhodnuto začít stavbu. (hlasy 30 lidí přítomných)

Stavět bude firma Beno Knop z Ústí. Paušální cena: 206.586,94. Stavební dozor Alois Tesař a kurátor Josef Miřejovský. A také celé staršovstvo.

15.10.1939: ve sborovém shromáždění udál se rozhovor nad tím, že sbor v takové situaci nemá sílu ani finance dostavět chrám. A je třeba splácet půjčky. Je tu návrh z městského úřadu, že město může stavbu odkoupit. (zápis): „Třebaže toto sdělení působí nám bolest přímo fyzickou, nelze jinak, než dáti souhlas k tomu, aby br. farář vedl další jednání v tomto směru. I synodní rada sděluje schválení v tomto směru“. …Farář Zelený oznamuje, že nemůže za stávající situace dál zůstat na sboru. Jeho nynější pobyt zde je hrazen synodní radou, k ulehčení sboru, posledními událostmi tak zeslabeného.

25.3.1940: rozhodnuto stavbu dokončit! 28.7.1940-synodní rada navrhuje vyřešit otázku nedostavěného chrámu prodejem.Proti tomu se staví staršovstvo s poukazem na veliké ztráty. Zatím neprodáme.

23.8.1943: dostal sbor výpověď z modlitebny v Trnovanech (podle města se vše upraví na byty, kterých je nedostatek?) Nakonec rozhodnutí, že zde sbor ještě zůstává. Tehdy br. farář Chlebníček píše: „Ale ve všech možných probraných případech se ukazuje veliká, ba zoufalá beznadějnost a naše bezmocnost, nebude-li ruka Hospodinova, Boha silného, s námi.“

Za velikých obtíží a i uprostřed beznaděje sbor vytrval a rozestavěnou budovu kostela neprodal!

Po příchodu br. Somolíka byla zvolena stavební komise, která vypsala na dostavbu chrámu sbírku vděčnosti. V r. 1947 vybráno asi 77 tisíc. Vyhlášena dvouletka dostavby kostela.

Jan Opočenský


Br. arch. Placák – zpráva o dostavbě kostela, duben 1948

„Milí bratři a sestry,

od našeho posledního hlasovného shromáždění - kdy podal jsem vám obšírný přehled o vzniku a stavbě našeho teplického českobratrského kostela – uplynul právě rok. Tehdá stála tu sice již budova, ještě z roku 1938 postavena, zdě a střecha – ale až do počátku jara 1947 , tedy ještě před rokem, bez podlah, bez oken a bez dveří, spodní místnosti neomítnuté a z části ještě také nevybudované. Dnes po celém dlouhém roce pilné práce různých řemeslníků, shánění, snažení a pachtění – jak nám to jen nynější těžké hospodářské poměry při všeobecném nedostatku různých materiálií a i pracovních sil dovolily – máme náš kostelík již asi ze 75% hotový. Že tu hrála současně i finanční otázka hlavní roli – netřeba snad ani podotknouti.

Velice nám prospěla chuť k dostavění našimi předchůdci ještě v první republice započatého a nedokončeného díla, vzácné pochopení a obětavost velké většiny našich bratří a sester, kteří přispěli svým peněžitým nebo i věcným darem na vypsanou sbírku vděčnosti. Od 1. ledna 1947 do dnešního dne vynesla tato sbírka celkem 55.000.- Kč.

Jelikož celkový náklad na dostavbu kostela byl rozpočten asi na 400.000.- Kč a z vlastních zdrojů nebylo možno jej v tak krátké době uhraditi, obrátili jsme se v tomto ohledu ještě na SR a JJ o přispění. Dostalo se nám pak od SR 61.650.- a od JJ 50.000.- jako dar. Tedy celkem měli jsme 165.000.-. Z těchto prostředků hradili jsme dosud všechny vykonané práce, jak je zde vidíte…

Jelikož dostavba a úprava budovy po zevnější straně , tj fasáda, oplechování, oplocení, schody k bytu kostelníka, chodník, komínové lávky… je pojmuta do rámce 2 letého plánu, musí tyto práce být do 28. října t.r. hotovy. Na ně ovšem ještě peníze nejsou.

V tom není zahrnuta ještě částka na vnitřní dohotovení, hlavně zařízení jako lavice, lustr, jednou snad i varhany, zařízení farní kanceláře, sdruženecké místnosti a.j. menší zařízení.

Chybící nám peníze, okrouhle asi 300.000.- chceme si opatřit bezúročnou půjčkou od SR, asi 50.000.- , ucházíme se o větší dar z JJ – 60-70.000.- a zbytek si chceme vypůjčit od zdejší Spořitelny na 4,5 % úrok proti záruce SR...

Čím více se sejde dalších darů na sbírku vděčnosti od našich bratří a sester, tím méně si budeme muset vypůjčit a platit úroky.

Tím tedy nastínil jsem vám bratři a sestry, v krátkosti celý přehled o dosud vykonané práci na dostavbu našeho vlastního kostela v uplynulém roce a částečně naznačil naše další plány a starosti do budoucna. Jsme přesvědčeni, že s pomocí Boží a usilovnou prací nás všech se nám podaří i zbytek do 100% započaté dílo do příštího roku dokončiti, neboť vidíme, že tento malý a drahý kostelík, ač jednoduchý a skromný a dokonce ještě ani nedostavěný přirostl nám všem po stránce krásy víc k srdci než onen veliký chrám ve městě nahoře. Proč? Protože je náš, náš vlastní – a naše shromáždění, které se zde kolem slova Božího seskupuje, nás všechny jaksi více súžuje – v jednu rodinu opravdových a upřímných bratří a sester.“

Br. arch. Placák

Mohutný dřevěný okrouhlý lustr v ceně 28. tisíc korun věnovali členové teplického sboru ze Zelova v r. 1950.

V r. 1949 – byla přidělena sboru parcela za farou velikosti 934 m2, která byla oplocením připojena k areálu sboru.

V r. 1954 přeneseny varhany z původní německé modlitebny v Dubí.

1970 sbor instaloval nové elektrické topení pod lavicemi, na které opatřil peníze br. farář Zelený z ciziny.

V devadesátých letech byla opravena fasáda kostela a postaven nový plot.


Varhany sboru ČCE v Teplicích

Kostel v Sládkově ulici, dokončený v r. 1948, neměl zpočátku varhany. Zpěv při bohoslužbách byl doprovázen harmoniem.

V r. 1954, kdy evangelický sbor v Teplicích ukončil činnost kazatelské stanice v Dubí, se naskytla možnost přenést tamní varhany po německém evangelickém sboru do našeho kostela v Teplicích. Máme o tom písemnou zprávu ze září 1954, kdy dr. Jiří Reinberger (známý odborník na stavbu varhan) dohodl s panem Gerhardem Schallerem z Kraslic přenesení a částečnou přestavbu těchto varhan z Dubí do Teplic, Sládkovy ulice. Celková cena bude asi 5.000 Kč a o zaplacení bude možné jednat se synodní radou v Praze.

Tak se 18. října 1954 konala schůzka br. seniora Somolíka, pana Schallera a dr. Reinbergera přímo v Dubí v kostele, kde se věci prodiskutovaly a rozhodly, byl sepsán rozpočet a určen termín rozebrání a přenesení varhan do nového prostoru.


11. června 1955 čteme v poště sboru tento dopis:

Vážený pane Schallere, kdybyste mohl k nám do Teplic zajeti na opravu varhan a přeladění některých tónů. Myslím, že Vám na to stačí jeden den. Bude nutno opravit asi 2-3 membrány.

Somolík

Podobná žádost se opakovala v květnu 1956 a v r. 1958. Další, větší opravy se uskutečnily v r. 1962 a 1977 (Organa v Kutné Hoře).

Jsme rádi, že se podařilo tyto varhany zachránit a nepostihl je tak úděl mnohých jiných, zničených a rozchvácených v době komunistického zatemnění, které vystřídalo to německé.

Varhany slouží dodnes a vyžadují si naši pozornost v údržbě a ladění.

Jan Opočenský


Teplice-Trnovany - kazatelé a kurátoři


Kazatelé:
  1. Václav Řezníček, 26.6.1853 Bosyně – 20.5.1926 1883 – 20.5.1926, pře. ks, laikaz-diak. Trnovany
  2. Eugen Zelený, 5.2.1903 Přerov – 8.10.1995 27.5.1929 - 31.12.1939 farář
  3. Josef Bohumil Kužel, 24.10.1915 Křížlice –2006 1.12.1939 - 28.2.1941 vikář
  4. Břetislav Chlebníček, 2.8.1913 Hrabová- 9.2.1985 1.3.1941-31.8.1946,/vikář /v přehledu „Církev v proměnách času“ není jeho působení v T. uvedeno/
  5. Zdeněk Somolík, 19.2.1904 Plzeň – 31.5.1966 /Teplice/ 1.9.1946-31.5.1966 farář, od 1.2.1948- 1962 a 1964-1966 senior Podřips., pak Ústeckého seniorátu
    Zdeněk Borecký, 15.10.1933 Praha 1.4.1959-31.8.1960 senvik.
    Miroslav Brož, 26.3.1928 Železný Brod 1.12.1952-31.8.1954 senvik.
    Igor Hájek, 7.7.1930 Brno – 12.9.2003 /Teplice/ 1.9.1954-30.9.1958 senvik.
    Vladislav Ježík, 18.1.1923 Hrabová 1.8.1949-31.8.1952 senvik.
    Jindřich Slabý, 10.1.1930 Praha 1.11.1955-14.11.1957 senvik.
    Zdeněk Šaar, 16.6.1919 Hradec Králové – 4.4.1988 1.8.1948-31.8.1949 senvik
    Josef Štastný, 26.4.1903 Trnovany 7.11.1989 1.9.1945-31.10.1953 učitel náboženství, diakon
  6. Amos Tejkal, 5.3.1929 Trnovany 1.8.1967-31.8.1997 farář, konsenior ústeckého seniorátu
  7. Tomáš Pištora, 22.10.1963 Most 1.9.1997- 31.10.2002, farář
  8. Jan Opočenský, 10.4.1949 Chotiněves 1.11.2003 - farář
Kurátoři:
  1. Václav Řezníček: 1. předseda KS /Louny/, od r. 1893 /1895/ - 1926 /+20.5./
  2. Josef Horčic /Ústí/ 1927 – 1930 … 1. kurátor sboru Trnovany
  3. Josef Miřejovský 1930 – 1938 … /bydl. Košťany/ 2. kurátor sboru
  4. Jaroslav Kohout 1938 – 1945 … 3. kurátor sboru
  5. Josef Mareš 1945 – 1956 … /+ 11.3.1956/ ze Sobědruh,4.kurátor sboru
  6. Slavie Radechovská 1956 – 1964 … 5. kurátorka sboru
  7. Miroslav Titěra 1964 – 1996 …/+ 10.10.1998/ z Úpořin/ 6. kurátor sboru
  8. Pavel Andrejs 1996 – 1999 …/+ 18.9.1999,autonehoda/ 7. kurátor sboru
  9. Willy Gröger 1999 - ……. … 8. kurátor sboru

Zobrazit obrazovou přílohu