Sborové ozvěny

Mimořádné vydání k příležitosti 80. výročí založení sboru Českobratrské církve evangelické v Teplicích

Úvod

Milí přátelé,

předkládáme vám 1. část ztvárnění motivů a vzpomínek na víc než stoleté putování církve evangelické na Teplicku. V celkem pěti statích, obsažených v této malé publikaci, k níž jsme využili už zavedenou řadu Sborových ozvěn, naleznete množství informací a faktů, z části už jinde publikovaných.


Vznik a vývoj farního sboru ČCE v Trnovanech-Teplicích

I. Václav Řezníček(1893 - 1926) byl laickým kazatelem i diakonem sboru - výjimečným pracovníkem.
Charakteristika: práce v nepřipraveném poli - první útvar: kazatelská stanice a její práce.

Sbor v Teplicích vznikal jako zrno hořčičné z práce diasporní sboru krabčického, jehož farář Václav Šubrt vychoval pro toto dílo kazatele Václava Řezníčka. R. 1893 byla zahájena práce v severočeském pohraničí mezi českými horníky a dělníky, a za sídlo rozsáhlé oblasti zvoleny Trnovany, předměstí lázní Teplic-Šanova. Za obětavé práce kazatele Řezníčka zde vyrostla kazatelská stanice. V modlitebně bývalo živo po celý týden: vedle bohoslužebných shromáždění, Nedělní školy a biblických hodin, se scházel pěvecký kroužek a Křesťanský spolek mladíků. Sborové společenství bylo upevňováno zvláště při různých sborových besedách. Po první světové válce vzrostl počet duší, takže v r. 1926 byl utvořen farní sbor v Trnovanech. (Cv)


Do oblasti uhelných dolů a rostoucího průmyslu přicházeli za prací noví lidé z vnitrozemí. Mezi nimi byli i evangelíci z rozmanitých sborů. Poměrně nejvíc se jich stěhovalo do Trnovan, tehdy samostatného předměstí Teplic. Bylo zapotřebí, aby je někdo vyhledával, shromažďoval a utvrzoval ve víře. Roku 1893 rozhodl seniorátní výbor Pražského seniorátu, aby se této práce ujal Václav Řezníček, který ji už asi 10 let konal v Třebenicích. Do neznámého, ne-zmapovaného a nezajištěného prostoru přišel 40-letý s manželkou a třemi dětmi. Kdesi na okraji, kde už začínaly louky, v tehdejší trnovanské Bohosudovské ulici získala rodina byt. Z tohoto strategického bodu vyhledával kontakty s evangelíky. Jakousi řetězovou reakcí se začali někteří sami přihlašovat. Poměrně brzy v jiné ulici, asi 1 km vzdálené, byla upravena ze dvou najatých místností první modlitebna a začala se konat shromáždění. Zde byla založena kazatelská stanice a zvolen její výbor. Řezníčkova hlubinná víra, prvořadá láska k věci Kristově a osobní skromnost a sebeobětovný přístup jeho manželky k tomuto dílu se tu potkaly s touhou po obecenství lidu Božího kolem evangelia u těch, kteří z nejrozmanitějších koutů vlasti nacházeli zde nový domov. Toto dvojí ANO k dílu Páně ve světě bylo základem dalšího rozvoje kazatelské stanice, jejíž prostor působnosti se šířil do blízkého i vzdálenějšího okolí. Vznikala nová kazatelská místa. Tam se konávala shromáždění ve školách. V roce 1895 došlo k přesunu. V tehdejší trnovanské Rytířské ulici bylo najato celé 1. poschodí domu. Zde byla zřízena modlitebna až pro 100 osob. Vedle vznikl i skromný byt pro rodinu kazatelovu, která se rozrostla o čtvrté dítě. K pravidelným nedělním bohoslužbám přibyla nedělní škola, pod vedením sestry Řezníčkové se na ní podíleli další dobrovolní učitelé. Jejich příprava dala základ biblickým hodinám. Sborový život byl pestrý. Vznikl pěvecký kroužek, scházívala se mládež, konaly se občasné „čajové večírky“ s volným vyprávěním. Zázemí sboru se pro mnohé stávalo až rodinným prostředím. To vše se rozvíjelo, co do rozsahu i obsahu v další - v pořadí už třetí - modlitebně. V r. 1900 zakoupili Řezníčkovi rozestavěný dům v Modlanské ulici, 2. patro zbudovali jako svůj byt, 1. patro zařízeno jako modlitebna, která sloužila sboru i během záboru pohraničí a ještě po r. 1945. Rodina kazatele se zadlužila, Řezníčkovi spláceli dluh až do r. 1922. Jak se život sboru rozrůstal, přibývalo spolu-pracovníků. Náboženství na školách vyučovalo v rozsáhlé diaspoře několik učitelů a učitelek, vzešlých ze sboru. V letech před a po vzniku republiky a po sloučení českých helvítů a luteránů v Českobratrskou církev evangelickou v r. 1918 vyrůstají v kazatelské stanici presbyteři budoucího sboru. Připomeňme některá jména: Horčic, Miřejovský, Mareš, Kohout, Makalouš, Lochman, Placák… Synodní rada jmenovala Václava Řezníčka r. 1924 ordinovaným presbyterem. V pronajatém velkém sále vykonal ordinaci vinohradský farář Bedřich Jerie, bývalý farář v Krabčicích. Současně byla kazatelská stanice povýšena na filiální sbor v obvodu sboru lounského (Louny se staly farním sborem r. 1922). R. 1926 se trnovanský filiální sbor stal sborem farním, který sám měl několik kazatelských stanic, např. v Ústí n.L.. Odtud pocházel první kurátor sboru, bratr Horčic. 20. května téhož roku zemřel Václav Řezníček. Sbor zůstal 3 roky neobsazen, vedli jej obětavě presbyteři. V květnu 1929 nastoupil zde službu farář Eugen Zelený, který evangelizační práci svého předchůdce teologicky prohloubil.

Ze sboru vyšlo postupně do služby 9 kazatelů - Jan Řezníček, Bohuslav Černík, Josef Šťastný, Jan Miřejovský, Lubomír Miřejovský, Josef Koláčný, Jaroslav Vanča, Amos Tejkal, Jaroslav Raich.

Tak probíhal proces růstu. Bylo možno z něj zachytit jen viditelné mezníky, časy, osoby, události. Ale to hlavní probíhá skrytě, pod povrchem, v hlubinném proudu Božího dění. Apoštol Pavel to vyjádřil, že „nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ Organizační um je dobrý, kde je služebný. Ale sám není tvůrčí. Ukazuje to Žalm 127,1: „Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteří stavějí jej. Nebude-l Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný.“

Prorocké „ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“ (Zach 4,6) nás vede k tomu, abychom nepohrdali dnem malých začátků, ale abychom nově vyznali své ANO k cestě Kristově, která dodnes protíná cesty našeho věku. (A.T.)


II. Josef Horčic, 1.kurátor (v letech 1927 - 1930), Josef Miřejovský, 2.kurátor (1930 - 1938), Eugen Zelený, 1. farář sboru (1929 - 1939)
Charakteristika: sbor se ustavil a vytváří si lepší podmínky pro své působení.

Prvním farářem nového sboru se stal až v r. 1929 Eugen Zelený. Za jeho působení byla rozsáhlá sborová práce teologicky prohloubena. Sbor se rozkládal v oblasti 8 politických okresů. Pravidelně se později kázalo na 7 místech, vyučovalo se na 35 školách za pomoci 3-4 výpomocných učitelů náboženství. Také ostatní sborová práce se konala za oddané pomoci mnoha bratří a sester na více místech. Dnes v této oblasti je 10 samostatných sborů. V té době se sbor rozhodl pro stavbu chrámu v dnešní Sládkově ulici vedle fary, získané výhodnou koupí.(Cv)


Ve sboru nalezl mladý kazatel mnoho spolupracovníků, kurátory Josefa Horčice a Josefa Miřejovského, dr. Josefa Tejkala, jenž se připojil sňatkem k rodině Řezníčkových, bratry Kohouta, Černíka, Šťastného, Mareše aj., kteří vytvořili tým, bez něhož by osamělý kazatel práci v rozlehlé diaspoře nemohl zastat. Bohoslužby byly obstarávány také v Bílině, Hrobu, Oseku a Ústí a později v Děčíně a České Lípě. Náboženství se vyučovalo na 28 školách a Gymnasiu.

Ve sboru byl vytvořen křesťanský spolek žen a dívek Debora, který kromě sociální péče uvnitř sboru vydal i několik brožur z cizí literatury, v překladu manželů Tejkalových. Mnohé z tehdejší činnosti sboru lze nalézt v pravidelně vydávaných ročenkách. Farář Zelený byl podnětný pro studenty svým zájmem a rozhledem. V té době byly pěstovány hojné kontakty s evangelíky v Holandsku. Holandská pomoc se projevila i při stavbě modlitebny. Mnoho energie a práce bylo věnováno stavbě sborového domu a fary, zde mají počátky dnešní sborové budovy, které se staly pojítkem pro různé skupiny ve sboru i po válce. Situace politická už nedovolila v té době budovu kostela dostavět. Nastala pro sbor těžká doba, mnozí museli své posty opustit a odejít do vnitrozemí. Tak i br. Zelený počátkem r. 1940 odešel do sboru v Pardubicích. (podle A.T.)


III. Josef Kohout, kurátor (1938 - 1946), Josef Kužel, vikář (1939 - 1941), Břetislav Chlebníček, farář (1941 - 1946)
Charakteristika: víra přetrvává v nenormálních podmínkách okupace.

Zábor pohraničních oblastí byl předělem v životě sboru. Farář Zelený ze sboru odešel v prosinci 1939, když práci v něm zabezpečil a opatřil nástupcem v osobě vikáře Josefa Kužela. (Cv)


Osobní vzpomínka br. Kužela na práci v Teplicích v letech 1939-1941 ukazuje, že práce ve sboru se tehdy týkala i Encovan a Lovosic, kde se bohoslužby konaly v německém evangelickém kostele i za účasti 100 lidí, hlavně Zelovských z okolních vesnic. Bohoslužby v pohraničí byly zakazovány, kázání v češtině bylo velmi negativně Němci vnímáno (zvláště na pohřbech bylo třeba mluvit i německy). Od r. 1938 byl kurátorem sboru br. Josef Kohout, jeden z nejvěrnějších členů oslabeného sboru. V r. 1941 br. vikář Kužel odešel do Křižlic, a pro práci v Teplicích získal vikáře v Třebenicích, Břetislava Chlebníčka.

Ten také bydlel skrovně na faře, kde byl německý nájemník. Podle korespondence z té nenormální doby oslabený a utiskovaný sbor v čele se svými představiteli napínal všechny síly, aby uhájil základní chod sborového života a své budovy, s nedostavěným sborovým domem. Kazatelům a staršovstvu se podařilo, že po celou dobu okupace a v prostředí, které bylo považováno za německé, se dály bohoslužby ve sboru v českém jazyku. I rozestavěná budova byla nakonec zachována, aby plnila po válce důležitou úlohu pojítka skupin, které se v Teplicích objevily po válce.(Cv)


IV. Josef Mareš, kurátor (1946 - 1956), Slavie Radechovská, kurátorka (1956 - 1964), Zdeněk Somolík, farář (1946 - 1966)
Charakteristika: růst a později útlum pod komunistickou totalitou, lidé prožívají bolest rozporu své víry a kariéry - i svých dětí, které se staly rukojmými státu.

Somolíkovo seniorské období je doplněno prací seniorátních vikářů. Po válce se do Teplic přistěhovali mnozí reemigranti z Polska, dále evangelíci slovenské a maďarské národnosti a evangelíci ze sborů vnitrozemských vedle těch, kteří se sem vrátili. Sbor si zvolil za svého faráře Zdeňka Somolíka. Ten se ujal práce v říjnu 1946 a působil v Teplicích téměř 20 let až do své smrti v květnu 1966. Jeho výrazné působení stmelilo různorodý sbor. Než byl dostavěn rozestavěný chrám, užíval sbor nevyhovujících kostelů po německých evangelících. Vedle pečlivé farářské práce byl farář Somolík po několik období i seniorem ústeckého seniorátu. Jako znamenitý hudebník vytvořil i seniorátní pěvecký sbor. „Vzpomínám na bratra seniora a faráře teplického sboru Zdeňka Somolíka s velikou úctou a vděčností Hospodinu, že jsem mohla pod jeho kazatelnou a při celém jeho působení v Teplickém sboru být."

…Byl člověkem velice citlivým a proto v sobě nosil velikou tíhu odpovědnosti nejen za svůj sbor, ale i za sbory celého seniorátu, hájil své kolegy faráře před komunistickými úřady, až za to sám zaplatil uvězněním. Sloužil nejen na kazatelně, ale i při docela obyčejných obtížích. Když jsme ve sboru neměli kostelníka, vstával v neděli velmi ráno, aby zatopil, abychom přišli do vyhřáté modlitebny. Dosud si vyčítám, že jsme to dopustili, bylo to právě krátce před jeho odchodem ze života. Byl to život vnitřně bohatý a obohacující všechny, kdo vidí v jeho působení dar Boží milosti a lásky. (Z dějin čbr.sb.)


Centrum sborové činnosti přenesl farář Somolík z velkých a nevyhovujících chrámů po německých evangelících do sborového domu s modlitebnou, který byl dostavěn a vybaven obětavostí členů sboru a za pomoci Jubilejního tolerančního fondu. První bohoslužby v nové modlitebně byly 1.1.1948. Zde, ve Sládkově ulici č. 16 i v kazatelských stanicích se rozvinula sborová práce v celé své šíři, zvláštní teologické hloubce a radostnosti, kterou Z. Somolík jako pastýř sboru i jako senior Ústeckého seniorátu dovedl vtisknout celé své činnosti. Ve svém pastýřském působení učil sbor radostnému křesťanskému životu podle slova, které bylo zvoleno za heslo teplického sboru a nadepsáno nad teplickou kazatelnou: Kristus - život náš.“ (S.R.)


V. Miroslav Titěra, kurátor (1964 - 1996), Amos Tejkal, farář (1967 - 1997)
Charakteristika: Dlouhá éra přípravy a pak likvidace „pražského jara“, sbor jako oáza a útočiště pro mnohé. Po r. 1989 nenastal očekávaný návrat členstva.

V srpnu 1967 nastoupil na uprázděné farářské místo farář Amos Tejkal, vnuk kazatele Václava Řezníčka, trnovanský rodák. Sbor prodělával od r. 1968 obdobný vývoj jako většina pohraničních sborů. Po oživení v letech 1968-9 procházel sbor v době následné „normalizace“ vnějšně útlumem, ale vnitřně se utvrzoval. Práce s dětmi, mládeží i dospělými se konala po všechna ta léta, byť s kolísajícím počtem účastníků. Přechodně působil pěvecký kroužek, nově vznikla skupinka „střední generace“, která se dodnes obměňuje. Příhraniční poloha Teplic umožňuje kontakty s evangelíky z Německa. Jeden čas fungoval dokonce jakýsi most na pašování Biblí a literatury. Na faráře a jeho rodinu měla tato činnost negativní dopad ze strany státního dozoru.

Sbor průběžně opatroval své budovy, v obou došlo k reorganizaci topení. V kostele je od r. 1970 zavedeno elektrické vytápění infrazářiči, dodané z Německa, zaplacené darem z Norska zásluhou bývalého teplického faráře dr. Zeleného. Vedle běžné údržby (střecha, malování, nátěry) dostal kostel novou omítku v r. 1993 a silami vlastních členů vybudovaný nový plot. Před nástupem nového faráře prošla i fara velkou vnitřní opravou.

Farář Tejkal byl v letech 1980-92 konseniorem Ústeckého seniorátu. 16 let střídavě administroval sbory v Ústí, Chomutově a Duchcově v době jejich uprázdnění. Několik let organizoval v seniorátě vzdělávání laických kazatelů a předčitatelů, za vydatné pomoci a spoluúčasti teplického presbytera a seniorátního kurátora Vladimíra Rejchrta, který patřil mezi ty z teplických presbyterů, kteří kvůli své víře a práci v církvi obětovali svou pracovní kariéru. Po boku faráře stál ve funkci kurátora sboru 32 let br. Miroslav Titěra z Úpořin (1964-96), který přišel z Krabčic a založil zde rodinu věrně stojící při sboru (za totality umožňovali setkávání mládeže na svém statku).

Ač „listopad 89“ otevřel nové formy a svobodu pro práci, samotné oživení a velký návrat členů z okraje do středu sborového života neznamenal. To zřejmě přichází jinak a z jiného zdroje. Farář Amos Tejkal ukončil službu odchodem do výslužby 31.8. 1997 po 30 letech v rodném sboru. Své síly a zkušenosti však nabízí svému rodnému sboru až do dnešních dnů, neboť si vybudovali s manželkou své důchodové bydlení v samotné blízkosti sboru, v sousední ulici. (Cv,doplněno)


VI. Pavel Andrejs, kurátor (1996 - 1999), Tomáš Pištora, farář (1997 - 2002)
Charakteristika: Noví pracovníci - ale dvojí osiření

Od 1. září 1997 nastoupil jako farář ing. Tomáš Pištora, který po studiích v Praze a v USA prošel vikariátem v sousedním sboru ústeckém a Teplice jsou jeho prvním místem služby. Do funkce kurátora sboru byl v r. 1996 zvolen Pavel Andrejs, obdarovaný radostnou účinností, žel v r. 1999 zahynul při protijezdcem zaviněné autonehodě. Sbor i rodinu tato ztráta těžce postihla.. Zanedlouho potom - po pětileté práci - se rozhodl farář Pištora k přestěhování s celou rodinou do USA, kde pracuje jako kazatel dále.(cv)


V sobotu 18. září 1999 zaskočila teplický sbor ČCE velice smutná zpráva. Dopoledne tragicky zemřel při dopravní nehodě bratr kurátor Pavel Andrejs. Stále si ještě jenom postupně uvědomujeme, jak těžko se v takové situaci hledají slova. Slova, která by se pokusila a odvážila postihnout ztrátu a lítost sboru a především Pavlových nejbližších. Víme však, že na bratra kurátora budeme vzpomínat s velikou vděčností.
Narodil se 22. března 1957 v Hořicích a zemřel ve věku 42 let při dopravní nehodě. Do Teplic se přestěhoval po svatbě s Evou Tejkalovou. Zde se ihned zapojil do sborového i seniorátního života. Zprvu ještě v mládeži a později mezi třicátníky. Ve sboru budeme po dlouhou dobu nacházet stopy jeho práce a šikovnosti. Postaral se o mnohé opravy. Měl rád techniku od různých strojů až po počítače, autům rozuměl jako málokdo. (Mimo jiné studium se vyučil také v mladoboleslavské Škodovce). Nad strohým světem techniky však bez nadsázky přečníval svou vroucí lidskostí, jako manžel a tatínek dvou dětí. Pro jeho úsměv si ho budeme dlouho pamatovat nejen ve sboru a v seniorátě. Svědectví jeho poctivé víry je mozaika někdy složená z téměř nenápadných střípků. Od dlouholetého vedení nedělní školy, přes kytarový doprovod zpívání dětí a pěvecký kroužek, až po uklízení kostela.
Po omlazení staršovstva v 90. letech si jej teplický sbor zvolil za kurátora. Jistou dobu také pracoval v představenstvu Domova odpočinku Diakonie ČCE v Krabčicích.
Slova nám ovšem na postižení lidského života mnoho nestačí. Obracíme se proto s vděčností, kterou nejlépe vystihuje věta z úmrtního oznámení:
„V naději, že náš život je skryt s Kristem v Bohu, jsme vděčni za vše pěkné, co jsme společně prožili.“
S bratrem kurátorem jsme se rozloučili ve zcela zaplněném teplickém kostele 24. září 1999. (Staršovstvo a sbor)


Ve vzpomínkách T.Pištory na těch šest let, kdy na tomto svém 1. místě kazatelském (vedle br. Zeleného, Kužela - kteří také v Teplicích (Trnovanech) začínali), se prolíná to nové, co prožíval při bohoslužbách, biblických hodinách, setkání s třicátníky, přípravě vánočních programů s dětmi, rozhovorech - vidí sbor jako hlubokou studnici, z které mnoho načerpal. Tak i v Duchcově. Některé věci byly nad „síly“ mladé rodiny (byt a zahrada). Podnětné bylo prožívání výměny generací, pomoc lidem z Kazachstánu. Otřesem naopak ztráta mladého kurátora. Spojeno to bývalo s Ježíšovými „semínkovými podobenstvými“ - tak charakteristickými pro teplický sbor už do dob jeho počátků, působení V. Řezníčka. Když nakonec zvítězila touha žít teď v Americe, odkud pochází manželka, byl tento časový úsek počátků a přivítání dvou dětí do mladého manželství už nezapomenutelný…


VII. Willy Gröger, kurátor (1999 - dosud), Jan Opočenský, farář (2003 - dosud)
Charakteristika: Na velké křižovatce..(?)

Kurátorem byl po smrti br. Andrejse zvolen Willy Gröger, seniorem Somolíkem utvrzený člen sboru, spjatý s teplickým krajem od dob svého dětství a mládí. Po roce uprázdnění byl od 1. listopadu 2003 novým kazatelem zvolen farář Jan Opočenský z Mělníka.



Podobenství o hořčičném zrnu

Mk 4, 30-32
Také řekl:
K čemu připodobníme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?
Je jako hořčičné zrno. Když je zaseto do země, je menší, než všechna semena na zemi. Ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.

Mt 13, 31n
Ještě jiné podobenství jim předložil:
„Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli.
Je sice menší než všechna semena,
Ale když vyroste, je větší
Než ostatní byliny
A je z něho strom,
Takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“

Lk 13, 18n
Řekl:
Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám?
Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady. Vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.

Slova Tomáše Pištory na téma „Podobenství o hořčičném zrnu“ si přečtěte v následujícím článku.

Podobenství o hořčičném semínku (Mk 4, 30-32)

Je to jenom malinké podobenství o malinkém semínku, ale protože nám je zachovali evangelisté Matouš, Marek i Lukáš, už to značí, že jde o něco zásadního. Já si všimnu, jak si toto podobenství pamatoval Marek, nejstarší z evangelistů. Nejprve něco osobního: rád se hrabu v hlíně a zahradničím, takže mi semínková podobenství byla vždycky blízká. Líbí se mi představa, že taky Pána Ježíše bavilo něco zasadit a pak pozorovat a divit se, jak to roste, že měl rád květiny a nebo salát. Při téhle představě je nám to jeho lidství možná bližší a srozumitelnější, avšak ani božství nepřijde zkrátka, je v tom přece i radost stvořitele ze stvoření. Zkusil jsem jednou v kázání převyprávět podobenství o rozsévači v moderních kulisách a z rozsévače udělat vynálezce, který rozesílá svůj vynález do světa a čeká jestli se ujme. I tady si můžeme představit různé lidské reakce, podobně jako u různých druhů půdy. Stejně si je možné představit velký úspěch, když se vynález uchytí na tom správném trhu. Ale moc se mi to nelíbilo, nějak to nebylo ono, bez života. Semínko je přece jenom semínko. A semínko krásně ukazuje, jak ten růst nemáme vůbec pod kontrolou, jako Boží království. Věc je samozřejmě komplikovanější. Proto také Pán Ježíš pověděl podobenství víc. Marek dokonce říká, že jinak než v podobenstvích nemluvil, asi aby si s tím musili dát víc práce a poctivě si slova promyslet. Proto je tu podobenství o rozsévači a samorostoucím zrnu a pak ještě o hořčičném semínku. Zdá se mi, že z různých pohledů Ježíš říká svým učedníkům: Semínko Božího království roste a úroda bude! A kdyby vám to nebylo jasné, tak vám to řeknu hned třikrát. Podobenství je postavené na kontrastu nepatrného, nicotného začátku a velikého výsledku, to se dočteme v každém výkladu. Problém je co udělám s tou dobou mezi. Semínko klíčí, roste, zakořeňuje, ale my to nevidíme. Můžeme si ledacos představovat, sem tam něčemu rozumíme, možná můžeme i trochu pomoci, něco okopat a zalít nebo okopat a zalít nebo také něco pokazit, ale tak jako tak výsledek je zázrak. Nastane tak jistě, jakože z malinkého semínka vyroste veliká bylina. A na tom nic nemění ani naše hraní s genovým inženýrstvím, protože genová informace tohole semínka není skryta v DNA, ale v životě Ježíše Krista a nese v sobě kvalitu Božího království. V tom jeho nezadržitelná síla. Podobenství nás může povzbudit a dodat naději, když se nám zdá že to semínko nemůže vyrůst, ale také připomenout, jak moc potřebujeme pokoru, že roste i bez našeho přispění. A tak jako z nanicovatého semínka, které nejeví žádné známky života, může vyrůst bylina nebo strom, podobně i z malých hloučků ( sborečků) všelijakých lidí může vyrůst boží lid, který zaplní ono království, o kterém Ježíš toto podobenství vyprávěl. Vykladači nám připomenou, že si máme ještě všimnout jedné věci. Když hořčice v Palestině vyroste, z ní velká bylina, vlastně keř, v kterém se mohou usadit všilijací ptáci. To bychom čekali možná v dubu nebo cedru, však také na několika místech v Písmu je velký strom obrazem nějaké mocnosti, Egypta nebo Babylónu ( u Ezechiele nebo Daniele si o tom přečteme víc). Jenže Pán Ježíš si vybral pro své podobenství právě hořčici. Může se nám zdát, že v onom podobenství nezbylo místa pro nás a naše přičinění, pak je ale nejlépe se podívat do těch ostatních podobenství.

Tomáš Pištora



Črty života sboru teplického

Počátky práce mezi českými evangelíky na severu Podkrušnohoří (viz knížečku „Jako zrno hořčičné“)

Po Tolerančním patentu (1781) nebyla evangelická práce možná vůbec, lidí se zde k evangelictví přihlásilo nepatrné množství, ač v době předbělohorské byl tento kraj silně evangelický. Německá luterská evangelická církev se zde uchytila ve 40. letech 19. století a od počátku měla mnohem výhodnější podmínky, lidsky i hospodářsky (bylo tu mnohem víc Němců než Čechů, blízkost luteránů v Sasku byla znát a finanční pomoc z Pruska plynula nepřetržitě). Prvním skutečným datem pro zachycení práce mezi českými evangelíky byl rok 1893. V té době se v Trnovanech u Teplic usadil Václav Řezníček se svou rodinou. Byl to laický pracovník, jehož pro práci v evangelicky nepodchyceném kraji získal (v podřipských Krabčicích působící) farář Václav Šubert. Ten měl vytříbený cit pro podobnou práci a ve Václavu Řezníčkovi nalezl podivuhodně vyostřenou trpělivost a oddanost právě takovému dílu. V. Řezníček byl z Bosyně zvyklý na život v skromných poměrech a proto z malých začátků začal pracovat nejdříve v Třebenicích a na pokyn církevního ústředí přešel do Trnovan.

Když později jeho syn, Jan Řezníček, chtěl charakterizovat počátky tohoto díla, připodobnil je k biblickému podobenství o maličkých začátcích: podobenství o hořčičném zrnu, které je nepatrné, ale když je vsáto a vyroste, stane se patrným a velkým „stromem“ v němž naleznou útočiště ptáci se svými hnízdy. Tak i V. Řezníček začínal nenápadně, trpělivě a cílevědomě organizovat církevní život českých evangelíků ve svém okolí. Jako modlitebna jim sloužilo několik místností v Rytířské ulici a později celé patro domu v Modlanské ulici, který sloužil i jako byt pro kazatele a jeho rodinu. Téměř celý život Řezníček pracoval jako laický kazatel, s právem řídit bohoslužby a vysluhovat svátosti. Ke konci života se stal ordinovaným presbyterem církve. Působil na velikém prostoru pod Krušnými horami, od Hrdlovky a Duchcova až po Krásné Březno na Labi. Uměl si získávat spolupracovníky, učitele i presbytery (starší sboru), takže časem se jeho působení zde stalo známým i pro ostatní církev v Čechách a on se stal váženým pracovníkem. Jeden z pozdějších farářů sboru, Zdeněk Somolík, jej nazval „naším prvním apoštolem“, a tím doslovně byl. Doposud tato oblast patřila církevně do obvodu evangelického sboru v Lounech. Odtud také přijížděli faráři aby spravovali nejdůležitější otázky a záležitosti kazatelské stanice v Trnovanech. Po 1. válce a vzniku Československé republiky se práce ve sboru a počet členů tak rozrostl, že bylo třeba nově organizovat celou oblast. Stále pracující kazatel se stal nezbytným. Teplická skupina byla pro utvoření nového církevního sboru nejvhodnější. V r. 1926 vznikl tedy v Teplicích-Trnovanech samostatný sbor s všemi právy a povinnostmi. Bylo zvoleno staršovstvo (správní orgán) z lidí, kteří měli zastupovat rovnoměrně celou oblast a společenství vyhlíželo prvního kazatele. Obětavě udržovali chod nového sboru členové sboru, starší a administrátor z Loun. Po třech letech byl staršovstvem vybrán a povolán čerstvě vystudovaný bohoslovec-vikář Eugen Zelený. Ten se v krátké době stal i prvním farářem sboru a působil v Trnovanech celé desetiletí před 2. sv. válkou.

Práce ve sboru se zdárně rozvíjela a původní prostory v Modlanské ulici se stávaly příliš těsnými pro rostoucí společenství a proto se staršovstvo snažilo vy-hledat příhodnější, v nichž by bylo možno - víc uprostřed rozvíjejícího se města - postavit nové objekty církvi přímo na míru: modlitebnu a presbyternu, kancelář i kostelnický byt, jakož i prostory pro práci s dětmi a mládeží.

Tak se středisko sboru nakonec dostalo do míst, kde je možné dodnes jej nalézt: tehdejší kurátor sboru Miře-jovský podstatnou změnu (lidé byli zvyklí na skromničké trnovanské poměry celá desetiletí!) uvedl takto: „nové místo sídla sboru je výhodou, neboť se takto nalézá ve městě daleko větším a tedy známějším než předtím a není umístěn na periferii Trnovan, jako dosud, ale uprostřed mezi Teplicemi-Šanovem a Trnovany, a tak daleko výhodněji, nehledě k jeho bezprostřední blízkosti dopravním prostředkům, i větší blízkosti nádraží.“ Přemístění sídla sboru bylo nakonec přijato a schváleno. Určitá nostalgie a vzpomínky na „trnovanskou“ epochu života sboru přetrvaly ovšem ještě dlouho…Do začátku války sbor obstaral faru a postavil hrubou stavbu kostela, která musela být pro nedostatek financí a nepřízeň okol-ností zakonzervována do časů příznivějších, a oslabený sbor se musel bránit pokusům a plánům na její odprodej.

Někdy to byly chvíle tak, ach tak beznadějné, v nichž i synodní rada pobízela oslabený sbor k odprodeji… Nakonec se sbor ubránil a neprodal.

Nový sbor na osvědčených základech (podle sborových záznamů)

Po skončení války se zvláštním řízením objevily možnosti získat honosné budovy po německé luterské církvi, jak se stalo mnohde jinde. Tepličtí, vedeni kazatelem Somolíkem, rozhodli se zůstat „na svém“ místě, které už dávno před tím vyhlédli a budovali podle svých představ dřívější vůdcové sboru Zelený, JUDr. Tejkal, Placák, Miřejovský, Kohout ad. Význam mělo od počátku zdůrazňované: je to dílo naše, nás všech, ve smyslu: Pánem Bohem požehnané a darované (např. jako Nábotova vinice, 1 Kr. 21) Tak se učili milovat svůj sbor, své budovy všechny skupiny ve sboru: Zelovští, Volyňští, evangelíci ze Slovenska, i trnovanská skupina, která přetrvala přes válku, a nově přišlí evangelíci z vnitrozemí. Postupně se všichni naučili mít toto místo jako střed svého Sionu.

Požehnaná práce zkušeného kazatele Somolíka, který byl nadlouho volen také jako senior Podřipského, později Ústeckého seniorátu, byla ukončena jeho smrtí a sbor hledal dalšího kazatele v zajímavém a rušném období blížícího se Pražského jara… Novým pastýřem byl nakonec rozpoznán trnovanský rodák Amos Tejkal, vnuk Řezníčkův, který přišel po dvanáctileté práci ve Cvikově. Osiřelé společenství jej a jeho rodinu čekalo s takovou nadějí, že překonal počáteční nesnáze a ujal se práce s porozuměním a pílí. Tejkalovi prošli se sborem chvíle veliké radosti (např. 305 lidí se účastnilo instalace), a rok 1968, který nezůstal ve sboru bez odezvy, ale jeho drsný 21. srpen a pak smrt Jana Palacha přeci nestačily na další léta vybudit neohroženost lidu evangelického nejen v Teplicích. Kořeny sborového života byly už velmi hluboko - napájeny evangelijní zvěstí a pastorační prací, přesto však násilnický tlak ateistického státu určovaného komunisty byl značně silný: rafinované překážky práci s dětmi, mládeží, rodinami, presbyterství zpochybňované a neuznávané, veřejné působení zakázáné, všechno zatlačené do sborových prostor. I zde však bylo dáno naším Pánem místo veliké svobody a vzájemného přijímání, modliteb a podpírání, jak dával Duch Boží sílu. Sbor kráčel rok za rokem se svým kazatelem dobami tlaků a vysvobozování přes dvě generace a došel do časů svobody a naděje v 90. letech. Mnohé se měnilo: i ve vlastním sboru ti pamětníci odcházeli, kteří patřívali ke sloupům, podpírajícím celou stavbu sboru, složenou z živých kamenů jednotlivých lidí. Kolik vzácných postav s ušlechtilým charakterem bylo sboru dáno! Kurátoři, presbyteři… Pracovaly v něm se střídavou intenzitou všechny složky: děti, mládež, střední generace, biblické hodiny, konfirmandi, pěvecký sbor, křesťanská služba…

Péče Tejkalova o sbor se projevila i na konci jeho aktivní služby - pro dalšího pracovníka byl s předstihem uvolněn služební byt a fara upravena.

Tak bylo možné v druhé polovině 90. let omladit vedení sboru: kurátorem P. Andrejsem a kazatelem T. Pištorou, a sborová práce pokračovala svěže, i když očekávaný návrat neohrožených a zapálených evangelíků, (kteří se jen jaksi „poodtáhli“ od sboru z osobních a společenských důvodů), se nedostavil. Sbor však posloužil jako přístav skupině přistěhovalých, nesl dále zvěst evangelia na bohoslužbách a dalších setkáních a pracoval i ekumenicky.

Nezaviněnou autonehodou ovšem o tři roky později osiřelo místo kurátora a za další tři roky odešel mladý kazatel s rodinou do „nového světa“ za mořem. Co chystá Pán pro své věrné dále? Velmi silný moment byla návštěva br. synodního seniora P. Smetany v r. 2003, při konfirmaci. Pronesl proroctví, že si Pán vzbuzuje zájem o Teplice u dalšího pracovníka v církvi. A to se skutečně splnilo. Jaká je (a bude) další cesta sboru? V naději, (i v obavách) smíme věřit, že Boží láska k teplickému sboru povede i tuto novou etapu.

J. Opočenský



Semena nového věku

Ef 5, 6-14, zvl. v.9

Bratři a sestry, poslechněme si jeden zvláštní příběh. Jednou sestoupil z nebe na zem anděl a otevřel si tu obchod. Do výlohy jako reklamu napsal:
„Zde můžete získat vše, co potřebujete.“

Přišel mladý muž a řekl: Opravdu nabízíte všechno? Anděl odpověděl: Ano, můžete získat vše. Jaké je vaše přání? Chci mír ve světě, spravedlnost a aby lidé nehladověli - můžete mi dát právě toto - máte i toto na skladě? Anděl na to řekl: Tady jde o určité nedorozumění, vy s v jedné věci mýlíte. Já nemám hotové výrobky, nemám hotová řešení. Ale mám semena. Ta vám mohu poskytnout. Záleží na vás, jak s nimi naložíte. Těmi semeny, která mu nabídl, jsou právě ony tři pojmy, ony tři hodnoty, o nichž čteme v našem biblickém textu - dobrota, spravedlnost a pravda. To jsou semena, z nichž může vyrůst něco nového a dobrého. Jimi Pán Bůh ovlivňuje rozhodování člověka. Požadavky onoho mladého muže, to je tužba dnešního člověka, dnešního lidstva. To potřebujeme do všeho tříbení duchů současné doby. Sem nám andělské poselství, evangelium, dobrá zpráva, vyřizuje, že Ježíš Kristus přináší do našich dnů to, co potřebujeme. Sem ústí ta legenda. Ptejme se, co z Božího díla slyšíme za jednotlivými pojmy.

Za slovem dobrota je víc, než co vyrůstá z lidské povahy. To, nač myslí apoštol Pavel, to je z moci Ducha svatého. Vstupujeme na rovinu Boží dobroty. Nacházíme nové možnosti vztahu mezi člověkem a člověkem. Konkrétně to znamená, abychom překročili hranici svého sobeckého JÁ a svého prospěchaření. Až do zaměst-nání a těch nejužších lidských vztahů proniká nehumánní smýšlení pyšného člověka a vede k ujařmení bližního. Někdy to jde až do rodin. Proti tomu stojí ono obecně demokratické - je potřeba žít a nechat žít. Avšak dobrota a láska Pána Ježíše jde ještě dál. Můžeme ji vyjádřit: žít - a pomáhat k životu druhým. On dal svůj život jako oběť slitování za mnohé, za mne i za vás. Jeho dobrota je působivá, ale také působící. Ona nás chce přetvářet, chce v nás klíčit, chce v nás růst, chce přinést užitek. Dejme jí šanci!

Druhé semínko, druhý pojem je spravedlnost. Kolik nás tady je, tolik je představ o napravení křivd, korupce, bezpráví, násilí, machinací, podvodů, lstí, úskoků - a jak ještě čeština všelijak vyjádří to, co je nespravedlivé, co člověka bolestně zasáhne a poznamená. Od nespravedlivé poznámky ve škole až po žalářování nevinných a válečné hrůzy. Škála toho, čím člověk trpí, je obrovská. Mír mezi národy a smíření mezi lidmi nejsou možné bez spravedlnosti. Spra-vedlnost zvyšuje národ!-volá kniha Přísloví. A to platí pro všechny, nejen pro politiky či soudce. V mezilidských vztazích ve státě i církvi. Spravedlnost udržuje společnost lidí v malém i velkém v rovnováze. S tím souvisí i otázka viny a trestu, i otázka pokání. Kde je tato rovnováha porušena, ocitají se všichni - postižení i činitelé nepravosti - kdesi na šikmé ploše. A všechno se to veze kamsi dolů. Je pozoruhodné, že tento obraz bezpráví a porušené spravedlnosti použije Bible k tomu, aby ukázala, jak se člověk postavil nespravedlivě vůči Pánu Bohu. V tom je vlastně to, co nazýváme prvotní hřích. Když člověk nemůže Boha pro jeho vyvýšenost přímo zasáhnout, tak ho anuluje, ruší jeho vůli, zlehčuje jeho jméno, odsouvá ho mimo svou sféru. A na jeho místo staví modlu nebo ještě častěji sebe. Tuto naši šikmou plochu vyrovnává Pán Bůh zvláštním, zdánlivě nelogickým způsobem - udělením milosti skrze oběť Pána Ježíše Krista. Udělení milosti, amnestie, odpuštění, to je akt Boží spravedlnosti. Není to laciné. Kristův kříž uvádí tuto spravedlnost do rovnováhy. Pak je zastaven skluz po šikmé ploše hříchu do beznadějných hlubin. Kristus nás táhne vzhůru. Vírou přijatá milost je nová možnost života , nasměrovaného k Pánu. Je způsobem života, který je oslavou a vyznáním: Bůh je živý a laskavý, milující Otec.

Třetí semeno nového Božího věku je pravda. Především ji chápeme jako protiklad lži. S Masarykem řečeno: Nic není veliké, co není pravdivé. Lež je vždy rozkladná. Má mínusovou hodnotu. Roste z ní faleš, pokřivenost a rozklad lidských vztahů. Jen z pravdy může vy-růst upřímnost a spolehlivost. Abychom jako křesťané byli spolehliví. Ale i zde je biblické pojetí pravdy hlubší. Co to je pravda biblická? To, že Pán Bůh jest! Dokladem Boží existence je Pán Ježíš Kristus. Jeho zvěst, jeho bytí na světě, jeho činy i jeho vzkříšení. I zaslíbení, že přijde. Žijeme v odpovědnosti vůči němu. Víra je založena na tom, že Bůh zde byl v Kristu Ježíši, na aktivitě Boží, a že je přítomen v Duchu svatém, že jeho projevem je evangelium. Od toho živého Pána máme novou orientaci uprostřed všeho dění. Vždyť co je ze života a kam je orientován, není-li ovlivňován pravdou o Bohu? Možná jste někteří kdysi viděli gruzínský film Pokání. V jeho závěru zazní otázka, zda má vůbec nějaký smysl cesta, která nevede ke kostelu, rozumějme - k průsečíku, kde je člověk napřimován, a kde je držen Božím dílem a Boží pravdou.

Tato semena hodnot Božího království - dobrotu, spravedlnost a pravdu - svěřuje anděl v legendě tomu rozbolněnému až rozhněvanému mladému muži, aby je použil v přítomnosti našeho světa. Jde tedy o Boží setbu i při nás. Jakpak ji přijímáme? Z podobenství o rozsévači víme, že na tom záleží, jakou půdou je naše já pro símě Boží dobroty, spravedlnosti a pravdy. Domysleme tu čtverou možnost, kterou při nás tato setba má - odmítnutí, uschnutí, udušení, ale i dozrání a nesení užitku. Pamatujme, že Boží setba se rozmnožuje jen rozséváním, stejně tak dobrota, spravedlnost a pravda jen rozdáváním. Svíce svítí jen když hoří, když plane. To měl na mysli apoštol, když nám tu napsal: Žijte proto jako děti světla.

Být dětmi Božího světla znamená zářit odraženými paprsky Kristovými. Zářit dobrotou, spravedlností a pravdou uprostřed lidského pokolení. To je nejtěžší misie a evangelizace, protože je všední, civilní, obyčejná, bez kampaní a příprav. Nemá výšiny viditelných úspěchů ani chvíle odpočívání. Asi je málo těch, kdo si jí všimnou. Ale je důležité, aby se děla, protože ten, kdo ji koná je oporou svému okolí. Je světlem, které tu prostě je a slouží k rozplašení temnot. Bible s činy temnot počítá, říká však že proto, co bylo řečeno se temnotě nezdaří světlo pohltit. A víc: že světlo Kristovo odhaluje činy temnot v jejich škodlivosti, zbytečnosti a nicotě.

Z Kristových kladů, ovoce světla - dobroty, spravedlnosti a pravdy žijme a dělme se o ně v malých i větších okruzích svého vlivu. Potřebuje je naše přítomnost i budoucnost. Zde se prodírá Kristovo světlo mezi nás. Žijme proto jako děti světla. Amen

Amos Tejkal



Chronologické seznamy výborů a staršovstev

Podle dostupných seznamů a zápisů sestavil J. Opočenský

  1. 5.5.1895 - výbor KZS Trnovany, sbor Louny, volen v trnovanské ref. evangelické modlitebně, Kulmerstr.259. předsedal L.B. Marek, lounský kazatel.
    Zvoleni: Václav Řezníček, Tomáš Slavíček, Josef Čermák, Jan Vizner, Václav Sova. Předseda i správce poklady: br. Řezníček.
  2. 24.6.1906 - volba výboru, udála se v nové modlitebně, v domě V.Řezníčka, Modlanerstr. čís. 706, v 1. poschodí, předsedal d.p.z Tardy.
    Zvoleni: Václav Řezníček, Václav Kolařík, Jan Vízner, Josef Čermák, Václav Mareš, Josef Miřejovský, J. Janko.
    Revizoři účtů: Václav Lochman, Alois Štastný.
    Funkce: předseda: Tardy, mpř.: Řezníček, pokladník: Mareš, zapisovatel: Miřejovský.
    Duben 1907-zemřel br. Vizner
    1909: volbou doplněn výbor: br. Horčic /ze Světce/. Revizoři: Výtvar, Zajíc.
  3. 21.4.1919 - schůze širšího zastupitelstva, předsedal diasporní kazatel Pavlinec.
    Jmenováni: Řezníček, Mareš, Kurka, Janko, Kohout, Lochman, Vanča, Miřejovský, Daudová, Vančová, Lochmanová, Makaloušová, Rolencová, Miřejovská, Janková, Totušková
    Přesné datum volby nezjištěno.
  4. 10.6.1923 - ustavení staničního výboru:
    předseda: Řezníček, jednatel: Miřejovský, pokladník: Mareš, členové: Kohout, Horčic, Kašpar, Dolejší. Náhr: Blažková, Vachek, Jedlička
    revizoři: Urban, Lochman.
    + Václava Řezníčka 20.5.1926
  5. 24.4.1927 - volba staršovstva sboru v Trnovanech /Teplicích/Předs. Juren, adm. z Loun.
    Předs. Juren, kurátor Josef Horčic /ÚL/, mk Josef Miřejovský /Košťany/, pokladník Václav Mareš /Trnovany/, jednatel: dr. Josef Tejkal /Trnovany/, zapisovatel: Hugo Vachek /Trnovany/, účetní ses. Marta Tejkalová /Trnovany/.
    Revizoři: Alois Winter /Bílina/, Josef Košut /Usti/.
    (Zde je zápis zřejmě kusý, třeba doplnit z volby E.Zeleného)
    Po smrti kurátora J.Horčice/1930/ kurátorem zvolen Josef Miřejovský, mk Soukup.
    Předseda: far. Eugen Zelený.
    Jedná se o obsazení sboru kazatelem: br. Ladislav Šklíba z JB..vázne na zaplacení studia
    1. kazatel sboru: bakalář teologie s dekretem volitelnosti za vikáře Eugen Zelený, zvolen za vikáře trnovanského sboru 21.3.1929…a v květnu 1930 za faráře sboru. /zvolen staršovstvem: Lukášek, Miřejovský, Mareš, Kohout, Košut, Myšička, Řezáč, Soukup, Winter./
  6. 10.12.1933 - Volba části staršovstva z Trnovan /+ další kazatelské stanice/:
    Josef Miřejovský, Václav Mareš, Jaroslav Kohout, Jaroslav Kašpar. Náhradníky:Alois Štastný, František Jirák.
    + Osek: br. Černík a Dvořák, náhr. Dr. Josef Tejkal
    + Hrob: František Myšička, náhr. Alois Tesař
    + Bílina: Winter a Šmausová, ing. Šlosárek
    + Ustí: Václav Řezáč, Šilar, ing. Soukup, náhr. Boháč /Děčín/ a Vykus /Ustí/.
    Funkce: kurátor Josef Miřejovský, předseda Zelený, mk ing. Pavel Soukup, jednatel dr. Josef Tejkal, zapisovatel ing. Šlosárek, pokladník: Marta Tejkalová.
    22.9.34 - dr. Tejkal je přeložen do České Lípy./nová KST Trovan/. Z druhé strany ks Duchcov.
  7. 15.10.1939 - voleno nové staršovstvo: k dosavadním dovoleni: František Blažek, Alois Tesař a J. Kohout.
    Funkce: kurátor Jaroslav Kohout z Trnovan, mk A. Tesař z Košťan, jednatel Jaroslav Štastný z Bystřice, předs. Zelený, ten ale po 11 letech práce odchází ze sboru.
    Kandidát na kazatele sboru: Josef Kužel z Křižlic. Jednomyslně volen za kazatele.
    9.2.1941 zvolen za vikáře sboru Břetislav Chlebníček.
  8. 9.12.1945 - volba staršovstva:
    Jaroslav Štastný, kur. Josef Mareš, Konrád Jílovský, Karel Morch, mk.ing. Vladimír Hýška, ing. Vladimír Kadela, Stanislav Tuka, MUDr. Oskar Veverka.
  9. 19.5.1946 pro neshody volba znovu:
    předs. far. Honců, Ing. Vladimír Hyška, Tepl.-Š., ing. Vladimír Kadela,Tepl.-Š., Jaroslav Kohout st.,Trnovany, Vojtěch Kurka,Trnovany, Josef Mareš, Sobědruhy, Karel Morch, Proboštov, Alois Tesař,Košťany, Jaroslav Titěra st.,Úpořiny, Stanislav Tuka, Teplice, MUDr. Oskar Veverka, Teplice, Arch.Rudolf Placák, Teplice, Jaroslav Štastný, Bystřice
    Náhr: Josef Řehák,Novosedlice, Jan Ruml,Světice, Anna Štastná,Trnovany, Karel Pech,Bystřany, Josef Pospíšil, Trnovany, Božena Lísková, Teplice
    Funkce: kurátor a předseda: Josef Mareš (výběrčí elektr. podniků), mk Hyška, pokladník Kohout ml.
    Vik. Chlebníček resignuje na svou práci.
    11.8.1946 - Zdeněk Somolík zvolen za faráře sboru. Instalace 17.11.1946.
    6.1.1948 - Somolík zvolen seniorem Podřipského seniorátu.
  10. 7. 12.1950 - staršovstvo (seniorovo hlášení pro SR):
    1. Josef Mareš, kurátor, Teplice, Jiráskova 214, ing. Vladimír Hyška, Tpl., Heydukova 14, Božena Lísková, Tpl, ul. UNRRA 6, Rudolf Placák, Tpl, Masarykova 39, Karel Morch, Tpl, Přítkovská 275, Josef Řehák, Tpl, Smetanova 286, ing. Josef Černý, Tpl, Šmeralova 1173, Čeněk Vlček, Tpl, Dubská 1797, Jaroslav Titěra, Úpořiny 1, Bohumil Samek, Tpl, Baarova 6, Jaroslav Kohout, Tpl, Čsl. Legií 13, Jaroslav Šťastný, Bystřice, Komenského 256.
    Náhr.: Helena Gebauerová, Anna Šťastná, Helena Hofmanová, Marie Kadelová, Jindřich Kloboučník.
  11. 18.4.1952 - volba staršovstva:
    kurátor Mareš, mk Radechovská, Tpl., J. Hory 12, pokl. a účetní br. Samek, správa domu Placák, zapisovatel Morch.
    (na schůzi 9.1.53 přítomni: Somolík, Mareš, Vlček, Samek, Řehák, ing. Lukeš, Lochman, Brož, Hofmanová, Rade-chovská, Lísková, Jiráková, omluveni: Norch a Šťastná.)
    11.3.1956 zemřel kurátor Mareš.
    Do staršovstva přijat Miroslav Titěra.
    Novou kurátorkou 15.4.56 zvolena Slavie Radechovská, mk br. M. Titěra.
  12. 27.4.1958 - volba staršovstva:
    mk Miroslav Titěra, pokladník Bohumil Samek, Čeněk Vlček, kurátor Slavie Rade-chovská, Karel Morch, Marta Štastná, ing. Jiří Lukeš,Adolf Pallaty, Milena Hofmanová, Oldřich Přerost, Josef Ritter, Josefa Brunnová
    Náhr: Božena Bretsch-neiderová, (Fiala?), Jan Svoboda, Helena Kopf-steinová, Josef Chlustin, Karel Sláma, Oldřich Blažek.
  13. 12.4.1964 - volba staršovstva:
    Oldřich Blažek, Květa Dymáčková /pro KS/, (Sobědruhy), Willy Groger, ing. Jiří Lukeš, Adolf Pallaty, Oldřich Přerost - mk,technický úředník, Vladimír Rejchrt, Bohumil Samek - pokladník a účetní, Karel Sláma, Marta Štastná st.-zapisovatelka, Miroslav Titěra - kurátor, Čeněk Vlček - jednatel.
    Budovy: Sláma, Kochaník, Svoboda.
    Náhr: Božena Bretschneidrová, Jaroslav Fiala, Milena Hofmanová, Michal Kochaník, Růžena Rejchrtová, Jan Svoboda.
    31.5.1966 umírá farář Somolík.
    18.6.1967 je farářem sboru zvolen Amos Tejkal, vnuk V. Řezníčka. Nastoupil 1.8.1967, instalace 15.4.1968 se účastnilo 305 lidí!
  14. 15.3.1970 - nové staršovstvo voleno (na 4 roky)
    Č. Vlček, Oldřich Blažek-pokladník, Willy Gröger-zapisovatel, MUDr. Josef Stránský-místokurátor, Přerost, Kochaník - hospodář, Miroslav Titěra-kurátor, Palatty, Pospíšil, Dymáčková, Hoffmanová.
    Náhradníci: Šťastný, Matoušková, Andrišová, Betková, Mundilová, Bušlová.
  15. 17.3.1974 - staršovstvo (na 4 roky)
    Čeněk Vlček-místokurátor, Oldřich Blažek, Vladimír Rejchrt, Pavel Pospíšil - hospodář, Adolf Palatty, Miroslav Titěra - kurátor, Miroslav Pospíšil, Willy Gröger - zapisovatel, Růžena Betková, Květa Dymáčková, Milena Hoffmanová, Marta Šťastná-pokladník. Předseda st. br. farář Tejkal.
    Náhr: Ján Andrišov, Božena Buštová, Michal Kochaník, Julie Matoušková, Marie Mundilová, Josef Šťastný.
  16. 12.3.1978 - staršovstvo, volené (na 6 let)
    Miroslav Titěra - kurátor, Marta Šťastná - pokladník, Miroslav Pospíšil - hospodář, Willy Gröger - zapisovatel, Čeněk Vlček, Miloslav Pospíšil, Karel Hejzlar, Květa Dymáčková, Adolf Palatty, Mária Andrišová, Michal Kochaník, Oldřich Blažek, dr. Radek Svoboda, Vladimír Rejchrt
    Náhr: Ján Andrišov, Květa Dymáčková, Jana Matoušková, Věra Palattyová, Bohumil Pixa, Vítězslava Sedláčková.
  17. 19.3.1984 - voleno staršovstvo:
    Miroslav Titěra-kurátor, Vladimír Rejchrt-místokurátor, Willy Gröger - zapisovatel, Marta Šťastná - pokladní, Miroslav Pospíšil - hospodář, Miloslav Pospíšil, Kochaník, Palatty, Květa Dymáčková, Kudrejová, Ludmila Jirsáková, Jana Matoušková, V. Sedláčková, Č. Vlček, Karel Hejzlar, Andrišová, Václav Jelínek, O. Blažek.
  18. 25.3.1990 - voleno staršovstvo:
    Václav Jelínek, Miroslav Pospíšil-hospodář, Willy Gröger-zapisovatel, Pavel Jirsák, Anna Kudrejová, Vladimír Rejchrt-místokurátor, Pavel Andrejs, Miloslav Pospíšil, Miroslav Titěra-kurátor, Mirjam Stará, Michal Kochaník, Věra Hladíková-pokladní.
    Náhr: Růžena Jancyková, Vítězslava Sedláčková.
  19. březen 1996
    Pavel Andrejs-kurátor, Pavel Jirsák, Václav Jelínek, Willy Gröger, Milan Jancyk, Růžena Jancyková, Věra Hladíková, Eva Andrejsová, Mirjam Stará, Miloslav Pospíšil.
    Náhradníci: Rudolf Kubec, Jaroslava Žaloudková, Hana Rejchrtová, Hana Vondráčková, Ludmila Jirsáková
    1997 farářem zvolen ing. Tomáš Pištora
  20. 10.3.2002 - zvoleno staršovstvo: nejnovější, do r. 2008, D.v.
    Jaroslava Žaloudková-pokladní, Milan Jancyk-hospodář, Eva Andrejsová-mk, Pavel Jirsák, Hana Rejchrtová, Mirjam Stará, zapisovatelka, Willy Gröger-kurátor, Jiří Kloboučník, Vlasta Kittlerová, Rudolf Kubec
    Náhradníci: Věra Grögerová, Růžena Jancyková, Jolana Doubravová, Hana Vondráčková, Jana Matuchová
    2003 farář T. Pištora odchází.