Sborové ozvěny

Vyšlo 14. 10. 2007; ročník VIII.


Z obsahu čísla:


Úvodník

Milí přátelé, bratři a sestry,

Jsme tu s novým číslem Sborových ozvěn, které "mapuje" letošní prázdniny a první měsíc školy, září. Z prázdnin máme obrázek z Chotěboře a připomenutí závěru školního roku v mateřské škole. Velmi potěšující bylo také shromáždění se křtem, kterému se věnujeme i aktivní vzpomínkou pokřěné sestry. Září bylo naplněno akcemi mezicírkevními, setkáním u sv. Prokopa a návštěvou br. faráře Klineckého z Prahy, člena synodní rady. I jeho výklad si můžeme připomenout podle natištěných tezí... Na počátku školního roku jsme si "rozdali" žákovské knížky s připomenutím jmen našich blízkých v rodině úzké i té sborové. Pán Bůh ať nás vezme do své školy, abychom viděli svůj postup k dobrému ve věcech víry a lásky.



Víra a etika pro všední den

Text: Mt 5, 17-20, Čtení: Mk 3, 1-6; Mt 5, 21-30

Strašnice, 16. září 2007, Pavel Klinecký


Mt, 17-20

"Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lid, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského."


Matoušovo evangelium je psáno ve velkém ohledu na Starý zákon. Jeho hlavním úkolem je ukázat nejužší souvislost Starého a Nového zákona, tedy vztah mezi pojetím života, jak je postavil Mojžíšův zákon a rozvíjeli proroci a tím, které ukázal Ježíš. Matoušovo evangelium tak čelí dvojímu nebezpečí: z jedné strany ukázat Ježíše jako mistra, který sice vyrostl ze starozákonní zbožnosti, ale přináší něco úplně jiného, od Mojžíšova zákona odlišného. Z druhé strany pak čelí nebezpečí opačnému: ukázat, že Ježíšovo evangelium není nic nového, jen židovská hereze, blud, zbloudilý judaismus.

Mohlo by se zdát, že tento záměr je pro nás dnes již nadbytečný. Křesťanství a židovství si žijí samostatným životem a jejich vztahem netřeba se zabývat. Mohlo by se tak zdát, kdybychom my křesťané s sebou nevláčeli břemeno Starého zákona v uváženém vědomí, že víme proč. Navíc je tu onen vpravdě existenciální dluh, který k židovství máme v celých dějinách: antisemitismus, vrcholící holocaustem. To je téma stále velké a je třeba se jím zabývat.

Ale v této chvíli nám vztah Starého a Nového Zákona staví před oči ještě jinou otázku, zcela aktuální. Je to vztah vyznání a etiky, víry člověka a jeho chování.

Středem Zákona, Tóry, je Dekalog, deset slov o svobodě, které i křesťan bere jako nepominutelný základ svého života. Dekalog má dvě části, první čtyři přikázání a zbývajících šest. První čtyři se zabývají vztahem člověka k Bohu, druhé vztahem člověka k druhému člověku. Jako záruční list, deklarace základní podmínky celého Dekalogu stojí přede vším slovo "Já jsem Bůh, který vyvádí z otroctví." Neboli: přijímáš-li Boží panství nad sebou a jeho blízkost, přináší ti to svobodu; ta se projevuje: že nebudeš potřebovat jiné bohy než Hospodina a klanět se jim. Nebudeš potřebovat čarovat s Božím jménem, budeš slavit neděli. A také nebudeš potřebovat krást, zabíjet, smilnit, lhát, toužit po něčem, co ti nepatří.

Zatímco pravidla vztahu člověka k člověku byla přijata i mimo židovství a křesťanství jako základní prvky obecné etiky, první část Dekalogu je "vyhrazena" pouze těm, kteří "věří v Boha", židům, křesťanům. Tak v obecném povědomí i v mysli křesťana došlo k rozpojení obou částí Desatera, které si žijí každá svým životem.

Není to jen naše, novověké vnímání, způsobené okolním atheismem. Už proroci v osmém století před Kristem, zejména Izaiáš, upozorňovali na vzájemnou souvislost obou "desek" Zákona. Nebylo to od věci: když Starý zákon shrnuje celý Dekalog, vyjadřuje to jedním slovem: Miluj Hospodina celým srdcem (Dt 6,5; 10,12). Shrnutí myslí na "obě desky" Zákona i na vstupní "podmínku" Desatera "já jsem Hospodin, tvůj Bůh". Ale čtení Starého zákona nás brzy přesvědčí, že i starověký Boží lid spontánně odděloval obojí a způsoboval tak sobě i ostatním vnitřní rozpolcení, nejednotu. Na etiku nebyly bez vyznání víry síly, vyznání víry bez etiky bylo hluché a nevěrohodné.

Spojení obojího, "milovat bude Hospodina z celého srdce a bližního jako sám sebe" známe především až z Nového zákona. Jenže: jak souvisí víra s etikou? Sami sebe vidíme jako konzistentní, vnitřně nerozdělené. Že víra a etika jsou obě součástí jednoho našeho života, tušíme, snad i prožíváme, ale mnohdy nám, žel, jedno do druhého nepromlouvá. Do kostela nechodíme proto, abychom se dověděli, že se nemá krást. Také stesk starších lidí nad současnou absencí vyučování náboženství na školách, aby děti byly "slušnější a hodnější", nemáme za důvod k obnovení vyučování náboženství ve škole.

Velmi silný motiv staví před oči příběh o muži s chromou rukou, jehož Ježíš uzdraví, ač to nebylo akutní, v sobotu, navíc v synagoze a za bdělého dohledu přísným strážců zákona farizeů. Bylo to opravdu ostrá rána tomu, jak vnímali zákon farizeové; ti nechtěli nic jiného, nežli obnovit pokleslé, liberálně uvolněné židovské náboženské vědomí právě dodržováním zákona, sami v tom jsouce příkladem ze všech sil. Starověké písemnictví nevidí farizeje v tak bídném světle, jako dnešní obecné rozumění označení "farizej". Josefus Flavius kupř. v "Židovských starožitnostech" popisuje farizeje jako zdrženlivé, neúnavné očišťovatele zbožnosti, kteří nedbají na své pohodlí a za všech okolností dělají to, co je dobré a výslovně říká, že tak farizeové činí nejen slovem, nýbrž i skutkem. Jestliže tedy Ježíš uzdraví chronické postižení, které mohlo počkat, v sobotu v synagóze, je to skutečně provokace. Proč?

Farizeové hledají zákon. Nikoli špatně, nepodkládejme jim od počátku pokrytecké záměry. Hledají naplnění zákona, víry i etiky dohromady, tak i naplnění celého svého života, právě jako smyslu existence celého Božího lidu, jeho vyvolení. V této chvíli mají, zdá se, ten nejlepší záměr. Čteme-li, že "číhali", pak proto, že Ježíš už v předchozích příbězích na sebe upozornil a naznačil, že bude v této věci překvapivý a pro farizeje pohoršlivý. A jestliže se farizeové dohodli s herodiány, že Ježíše zabijí, i to je do značné míry pochopitelné, protože za mnohá porušení zákona smrt předpisoval sám zákon, nikoli jako popravu ani trest, nýbrž jako prostředek ochrany lidu před nákazou.

Ježíš se hněvá na dodržovatele zákona pro tvrdost jejich srdce. To není falešná povolná laskavost, mhouřící oči nad poklesky zákona, jakože "ono zase tak zle nebude". Ježíš vidí jinak zákon i jeho neoblomné a neochvějné dodržování. Ano, zákon je nedělitelný, nelze jej obcházet, nutno vždy chtít maximum. Jenže právě ono maximum vypadá jinak.

Uzdravit člověka s chromou rukou v sobotu v synagoze přes to, že je zakázáno dělat cokoliv, co počká do druhého dne, to Ježíš udělá. Tam, kde by si člověk chtěl ulevit třeba v otázce pomoci druhému, věrnosti životnímu partnerovi nebo naopak v odporu proti násilí na druhém - ani o kousek, naopak, mnohem víc a dál, než by si ve vší přísnosti troufali žádat farizeové. Nepomine ani písmenko ze zákona, vše bude zachováno do poslední tečky. To řekne ten, který v několika oddílech za sebou zákon poruší! Není to omyl?

Není. Ježíš to naznačí velmi ostře v naše oddíle: poté, co několikrát řekne "nepomine ani písmenko ze Zákona, nepřišel jsem jej zrušit", vyhlásí: nebude-li vaše spravedlnosti o mnoho přesahovat spravedlnost přísných a nesmlouvavých farizeů, nevejde do království nebeského, neboli, nemáte podíl na věčném životě, neboli, váš život je beztvarý a plytký, jako "kouř, co s větrem uplývá" (píseň č. 643).

Zákon totiž, Boží zákon, zákon života, není soubor paragrafů, výčet toho, co je povoleno nebo zakázáno. Boží zákon je živé předivo souvislostí, nasměrované ovšem určitým směrem. Tady nasazují biologové i filosofové, někteří říkají, že život a svět nemá směr a má-li, je výsledkem náhody, v každém případě směr nelze znát, prozkoumat. Tak tedy: biblická zvěst je, že svět a život svůj směr má. Siločáry, proudnice života jsou jistě velice složité a jistě je věda zná stále více a více. Ale pořád zná pouhý zlomeček a člověk nikdy nebude znát vše. A přece "zákon života", Boží zákon existuje, a člověk dostal obrovský dar: může vědět, věřit, důvěřovat, že takový zákon existuje a může jeho základy znát. To je Desatero. Není to celý zákon života, jen naznačení jeho směru. A toto naznačení zahrnuje dva směry: vztah člověka k člověku a k Bohu.

Tak člověk zná vše, co potřebuje znát. Ale zná pouze základní směr: milovat Budeš Boha z celého srdce, celou duší, a milovat budeš druhého člověka jako sám sebe. Společným jmenovatelem celého zákona života je láska, tedy přátelské, porozumivé, obětavé naklonění všech se všemi, to vše ne náhodou, nýbrž jako dar. A dar má Dárce.

Dělat z Desatera soubor jednotlivých pravidel a paragrafů je bludná cesta. Právě tou se dali farizeové. Pokusili se naplnit co mohli a svou cestu vydávali za naplnění celého Božího zákona. Nepochopili, že ten je živý, unikavý, pokaždé znovu a znovu, dál a víc vede, táhne, směruje člověka. Siločáry, proudnice naznačují směr pohybu, ale naplňování jednotlivin zastavuje.

Právě proto se mohlo zdát absurdním myslet na utnutí ruky, která svádí sáhnout na to, co člověku nepatří. Zdálo se nesmyslem mluvit o vypíchnutém oku, které se podívalo chtivě na ženu nikoli vlastní. Nikoli, tato vyjádření ukazují, kam směřují siločáry života - ke svobodě od touhy, chtění, chtivosti a chtíče, právě jako od pomluvy, poškozování života nebo zbožnění práce.

Ale to vše platí pouze za jednoho předpokladu: že totiž člověk ví o Dárci života a jeho zákona. Proto jsou vyznání víry a etika neoddělitelně spjaty, jako dva konce téže úsečky.

Ve středu jsme s mládeží přemýšleli nad tím, zda etika a vyznání víry jsou jedno a totéž. Většina připustila, že to tak nevnímá. Jistě za tím byla i touha neublížit těm, jejichž chování může být často vzorem mnoha křesťanům, přestože o Bohu jako Dárci života nevědí. Říci, že pouze křesťan může být dobrý k druhým, je nesmysl.

A přece slyším z Písma, že vrcholem vyznání víry je láska k bližnímu (uzdravení v sobotu) a mravné chování, a vrcholem etiky je vědět, že to vše platí proto, že svět má své odněkud někam a že toto odněkud někam není náhodné, nýbrž darované. Tak je víra a etika jedno a totéž. Amen.


Další ze synodní rady - Pavel Klinecký

Myšlenka na jeho návštěvu v teplickém sboru vznikla při setkání u Martina ve zdi v Praze.

Farář, hudebník, mediálně známý zástupce církve - a v teplickém sboru ještě nebyl. Nakonec jeho návštěva byla jen odpoledne, téma: představení sebe, své práce na SR, rozhovor nad dnešní rodinou a manželstvím. Datum 23.9. - shodou okolností i ERC vyhlášena za ekumenickou. Pokusili jsme se spojit všechny motivy, něco se podařilo, něco skoro vůbec. Avšak stálo to zato. Uvádíme kázání, jehož část jsme vyslechli i v odpoledním oslovení naším hostem, to ostatní, co jsme společně uslyšeli a promýšleli nikdo nezachytil, ale uvádíme aspoň v poznámkách, která nám laskavě host zapůjčil. Rozhovory pokračovali ještě po setkání u bohatých stolů, připravených našimi sestrami, a také ještě po odjezdu hosta.



Sborové odpoledne

s farářem Pavlem Klineckým


Svět se rychle mění - a u nás ve východním bloku je to ještě rychlejší, protože chtě-nechtě doháníme země, které se vyvíjely bez brzdy totalitních komunistů. Teď k nám přichází všechno mnohem rychleji.

Staré hodnoty se otřásají. Některé se osvědčily, jiné padají. Všechny jsou postaveny před otázku: proč by to nemohlo být jinak? Co se neosvědčilo, změňme, co se osvědčilo - zkusme změnit také.

Tak pod otazníkem stojí svorně vedle sebe to "staré dobré", "good old religion":tradiční náboženství, jedno i druhé, zejména to v dané lokalitě "zavedené" a neexotické. "Osvědčilo" se křesťanství? - vnější pohled říká spíše: nikoli. Pod otazníkem stojí umění, pod otazníkem stojí etika, morálka: společenská (bonton), sexuální (monogamie, zápověď předmanželského i mimomanželského sexu, dříve jediná povolená heterosexualita).

To vše je urychlováno možnostmi doby, rychlou a dokonalou komunikací, rovněž zkracováním lidské pozornosti - učíme se myslet i jednat "klipovitě".

Máme si zoufat? Bývá zvykem hovořit o krizi rodiny, krizi morálky, krizi ekumenismu. Ne vše je krize a řítí se špatným směrem.

-manželství se rozpadají, mladí lidé se mnohdy nežení a volí volné soužití. Ale odborný výzkum ukáže, že lidé mají větší úctu k manželství, než před půlstoletím. I proto se nežení. Nejsou, necítí se dobře vybaveni - odkud mají být, ne-li z rodiny? Škola ani církev to substituovat nemůže.

-krize morálky se zdá být vidět na rostoucí kriminalitě, na excesech, jako je ta dětská kriminalita, zvlášť "zavrženíhodná". Svět se zdá sobecký, egocentrický, agresivní…Přitom málokdy se dařilo tolik dobročinnosti, charitě, činům na podporu neznámých potřebných, takže se dnes podvodníkům vyplatí nadace a charita jako leckdy výnosný podnik. Veliká je připravenost k dobročinnosti.

Co tím chci říci: že to, co na první pohled vypadá jako krize, není krize vždy. Někdy pouze posun,změna. Často však velmi závažná, nepochopitelná, "nezkousnutelná". Problémy však jsou.

Jak se svět "zmenšuje", ještě se vyhrocují. Svobodná společnost přinesla u nás svobodu církví a s ni také něco jako "konkurenční boj o viditelnost v mediích" a tak i o větší díl koláče finančních prostředků. Manželství dostalo první ránu v devadesátých letech, kdy jeden z manželů vyměnil práci, image, výši příjmů - a partner mu prostě přestal stačit. Kolik jsme takových viděli! Nebo nabyl dojmu, že k vysokému byznysu patří byznys-večeře, byznys zábava, a také společnice na telefonu nebo prostě "mít v každém městě milenku".

Svoboda bývá kýženou skutečností v českém národě po staletí. A když přijde, ukáže se, jak málo si s ní víme rady. Tísněni totalitou (je někdo, kdo neví, co tím myslím?-mladí lidé se někdy ptají!) těšíme se na vydechnutí. Svoboda pak pro nás podvědomě znamená "urvi, co jsi nestihl", honem "svoboduj", než někdo zase přibouchne vrata. Dalo se to čekat, byť zkušenosti s epochou postkomunistickou zatím nikdo ve světě neměl. Ale někteří kulturologové hovořili o příkladu Španělska po pádu Francova režimu - kriminalita tam stoupla na několik let několikanásobně.

Otázky: 1. Má manželství budoucnost? 2. Je, má být farářské manželství příkladné? 3. Spěch, nedostatek komunikace - neodráží manželství problémy doby? 4. Je na tom něco, že lidé žili dřív kratší dobu, v manželství tak 25-30 let. Dnes žijí mnohem déle - je manželství nefunkční v delší perspektivě? 5. Manželství je dar - vědí to všichni, křesťané?

(Motivy od P. Klineckého)



Můj křest a vyznání

Láska ke všem bytostem je zjevení Boha individualizovanému, sebe znalému člověku, stejně jako moc a moudrý řád byly zjevením Boha starověkému lidstvu, než dosáhlo sebe poznání.

- Andrew Welburn


Podle uvedeného citátu anglického filosofa jsem se v duchu, poměrně dlouhou dobu, připravovala na 15. červenec roku 2007. Ten den pro mne znamenal., že budu, by´t již v dospělém věku, pokřtěna ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. A to v kostelíčku, na který se celkem dobře pamatuji z útlého dětství - chodívala jsem sem totiž s mojí milovanou bábinkou, než v padesátém šestém roce zemřela. Pravda, tenkrát jsem z bohoslužeb mnoho nevnímala - spíš jsem zkoumala, jak to vypadá pod lavicemi. Ale Otče náš si díky bábince pamatuji celý život a mnohokrát, když mi bylo ouvej, jsem se k modlitbě uchýlila. Byla pro mne velkým povzbuzením.

V roce 1956, to jsem zrovna začala chodit do školy, mne moje matka zapsala a za půl roku zase odhlásila z náboženství - byla kantorka a dali jí na vybranou. O 20 let později jsem se vdala, manžel byl díky výchově v rodině věřící člověk katolického vyznání. První křest v životě jsem absolvovala v roce 1980 jako rodič, to když jsme svěřili do rukou Božích našeho syna Jakuba.

Začátkem devadesátých let manžel těžce onemocněl a po sedmnácti letech zemřel. Zanedlouho po něm mne opustili také oba rodiče. Byla to pro mne těžká doba, ale měla jsem a mám syna, pro kterého stálo a stojí za to žít. V době největšího smutku jsem se začala zajímat o Reiki (z japonštiny -" rei" znamená vesmírné dávání života, "ki" znamená energie). Začala jsem se každý den řídit pěti základními principy tohoto učení:

1/ Dnes nechám odejít všechnu zlobu.

2/ Dnes zapomenu na všechna trápení.

3/ Dnes si připomenu, kolik milosti a darů se mi dostalo.

4/ Dnes budu svou práci dělat poctivě.

5/ Dnes budu láskyplná ke všem živým bytostem.

Každý večer si dodnes odpovídám, zda tomu tak skutečně bylo. Zpočátku nebylo vůbec jednoduché dodržet v praxi, zejména body 1/ a 2/. Ale dnes už je bez problémů a zaváhání zvládám velmi dobře.

Toto studium mne přivedlo zpátky ke Stvořiteli nebe i země. Uvědomila jsem si, jaké jsou pro mne nejvyšší životní hodnoty - láska, síla a světlo. Od té chvíle jsem věděla, že se musím dát pokřtít. Tehdy jsem začala, tentokrát již pravidelně, docházet na shromáždění do kostela Českobratrské církve evangelické v ulici J.V.Sládka. Zbytek už znáte. Na závěr: měla jsem v dosavadním životě obrovské štěstí na přátele, lidi, které mám kolem sebe a které mám velmi ráda, ostatně někteří z nich byli mému křtu přítomni. Byli mi v dobách těžkých a jsou mi i dnes velkou oporou. A nyní mám navíc v tomto sboru sestry a bratry, se kterými je mi dobře, a kterým, jak doufám, mohu být také prospěšnou.

Vaše Ladislava Richterová




Mravní přikázání dle J. A. Komenského (+ 1670)

Následuj cestu ctnosti, střez se neřesti a zla, první tě povede k blahu, druhá ke hříchu a bolu. To je začátek vědy, která má zdobit tvůj život. Slyš, jaké jsou následky toho a pomni na konečný cíl.


Mříže a mříž mají v sobě kříž

Zhruba od dubna tohoto roku navštěvuji místní vazební věznici. Vstupuji do přísně střeženého objektu se zamřížovanými okny s očekáváním, čím zase projdu. Obvykle jsou to 2 - 3 pohovory s vězni, kteří si vyžádali setkání s duchovním. Povím jim něco z nedělního kázání, pak mají sami otázky a prosby (obyčejně o křesťanskou literaturu), nakonec se modlíme a přimlouváme za sebe.. Vyslechnu také osudy a životní příběhy - pokud mi je chtějí sdělit. Někteří vězni už docela mluví po křesťansku a umějí vyznat svou vinu (jestli to přijali také vnitřně, nemohu soudit). Na podzim chystáme ještě s dalšími duchovními větší projekt - promítání filmu a rozhovor nad ním.

Práce s vězni, zvláště s těmi, kteří ještě neměli soud, je náročná na čas…a na případné dobré výsledky si musí člověk počkat až do doby, kdy budou propuštěni na svobodu. Ale v bibli a křesťanské tradici je vězení častá rekvizita. Vzpomeňme na apoštola Pavla a jeho listy z vězení: Filipským, Efezským, Koloským, 2. Timoteovi, Filemonovi…, tvoří tedy důležitou část Nového zákona; na Mistra Jana Husa a jeho listy z Kostnického žaláře - vyjádření čistého a svobodného ducha uprostřed smrduté kobky žalářní, na Martina Luthera a jeho "žalář" na Wartburgu, kde překládal Písmo do němčiny a psal další spisy; na Karla Havlíčka Borovského, Václava Havla - jako by ten stísněný prostor a tělesná nesvoboda uvolňovala v člověku svobodného ducha…Nelze to ovšem tak jasně konstatovat i o zdejších vězních…

Tím ovšem nechci snížit význam drobné trpělivé práce ve zvěstování evangelia i zde.

Na faře v Teplicích máme také zamřížovaná okna - ta sklepní. Nyní k nim přibylo jedno i pod kostelem, malé, větrací okénko nad dveřmi na zahradu. Péčí Pavla Jirsáka, který to slíbil, vymyslil i realizoval - aby se mohlo větrat i v noci bez obav ze šmejdilů. Necítím se tu o nic víc ve vězení než dříve, protože však byla zde mříž vložena asi v téže době, kdy jsem začal chodit do věznice, stalo se mi toto dílo "protikriminální" určitým mementem…

JO



Jemné ohlédnutí za (dosavadními) letošními jubilanty

Začíná u Martina Elgra, který dovršil dvacet let v lednu. Studuje nyní v Ústí. Vzpomínáme na jeho křest před časem. Olgu Janotovou jako sousedku má br. Pixa, ten mne na ní také napojil. Letos prožila své 85. narozeniny. Zcela nečekaně jsme si ji ovšem připomněli v létě, když na farskou zahradu přišla v doprovodu mladého muže jemná dívka a představila se jako Janotová. To jméno známe. Ano, mám tu babičku. - Tím mladým mužem je ovšem Matouš z Prahy, a já ho znám odmalinka - jsem jeho kmotr.

Březnových jubilantů bylo víc, ses. Libuše Petráková slavila 85 let ve svém bytečku v pensio- v Proseticích, odkud prožívá problémy a radosti své rodiny, ses. Hana Kábová, osvěžující bytost, která ze svého bytu dohlédne až do kostelních oken, dovršila 70 let, a Milan Jancyk, sborový hospodář, promýšlející a kombinující naše možnosti a nutnosti s veselou myslí a někdy až břitkým humorem, uzavřel tu abrahamovskou padesátku, obklopen vděčnými, kteří si pamatují, jak byl proveden i se svou rodinou zkouškou těžké nemoci. Dubnová Viktorka Jindrová (slaví své narozeniny přesně na den a měsíc s panem farářem Opočenským) prožila s námi křest docela nedávno. V červenci se k ní jako jubilant připojila i její babička Květa Blechová, 70 let, pravidelná cvičenka na míči v našich setkáních. A v polovině dubna dovršila dvacet let Markétka Vondráčková, dříve z Teplic, nyní z Proboštova, pro kterou se nyní otvírají nové obzory. Nenápadně oslavil své padesátiny Pavel Spodniak, rádi si jej připomínáme. Ses. Vlasta Mairychová slavila i ve sborovém společenství 80 let. Nikolka Pospíchalová je majitelkou občanského průkazu od června t.r. a tím i větší odpovědnosti - a těšíme se na konfirmační cvičení s ní. Miruška Sršňová dosáhla v červenci své plnoletosti před zákonem a stále se věnuje koním a studiu. Bratr Miloslav Pospíšil se v září dožil 88 let, u svých nejbližších v Jincích, ale duchem a srdcem je také s námi v Teplicích. Vždy nás jeho návštěva potěší a povzbudí, neboť stále má svědectví svého života pohotové k potěšení a naději pro druhé… Nakonec zbývají dvě nejmenší, Eliška Zahradníková (5 let), roztomilá mladá dívenka s dobrou "vyřídilkou" a dr. Vlasta Kittlerová, naše paní doktorka, s kterou se děti ve výšce rády poměřují - a docházejí k překvapivému zjištění - že je jim blízko…vztahově je to nádherné zjištění.

Tak, kvapíkem jsme se prošli po některých výročích…avšak chtěl bych připomenout dvě jubilea, kterých jsme se nedočkali, neboť ti, kdo by se jich dožili, již nejsou mezi námi.

Vladimír Rejchrt by v srpnu prožil své 70. narozeniny. Byl seniorátním kurátorem ústeckého seniorátu a místokurátorem teplického sboru, v seniorátu i ve sboru byl rozpoznán jeho význam pro církev a láska ke Kristu. Mnozí by mohli o tom mnohé povědět. Druhým, na kterého vděčně sbor vzpomíná je bývalý kurátor sboru Pavel Andrejs, který by se letos dožil padesáti let. Také jeho práci pro církev si vděčně připomínáme s mnohými vazbami a vztahy až do poslední jeho pozemské chvíle zde. Učíme se znát naše lidské cesty a věříme, že jednou se nám otevře smysl událostí, které zde přijmout a pochopit neumíme…

JO



Připomínka jednoho jubilea 19. 8. 2007

Spoluvytváří náš teplický sbor už mnoho let. Milá, tichá, příjemná, malá vzrůstem, ale veliká duchem a duší člověka. Silná svou vírou i osobností, vždy upřímná, s jasným názorem na mnoho situací. Posiluje sesterskou láskou mnoho svých blízkých bratří a sester a pomáhá vždy svými radami lékaře malým i velkým všude, kde je potřeba. Je pro nás všechny velikou oporou a setkávání s ní je vždy těmi nejpříjemnějšími a zbohacujícími chvílemi.

Její mnohaletá práce ve staršovstvu sboru je též dokladem zájmu o život víry, i fungování celého našeho společenství.

Se svou dcerou Janou jsou opravdu pevnými kameny sborového společenství víry. Provždy už v našem srdci zůstane také vzpomínka na dobu, kdy u ní jako dcery žila maminka, také Vlasta, a ona "tři děvčata", jak jsme jim říkali, posilovala a zdobila všechny naše sborové akce a setkávání. Vždy byly s radostí vítány.

Sestra MUDr. Vlasta Kittlerová - jak jste poznali z předešlých řádků - oslavila své pětašedesátiny. Za mnohé jsme jí vděčni a za mnohé děkujeme. Rozpoznala všechny nemoci našich dětí, vyslechla nespočet příběhů, kdy byla žádána o radu a pomoc, sama svým statečným a rozhodným způsobem života i víry je příkladem mnohým z nás.

I ona nalezla mnoho přátel v našem sboru a jsme rádi, že jej má také za svůj širší domov, kde hoří teplo a světlo Božího slova a lásky.

Přejeme sestře Vlastě ze srdce Boží požehnání a vedení.

Za mnohé: Jancykovi (a Opočenští)



Svatý Prokope, ať nám nekape!

Tajemná stavba bez zákrovu (střechy) tiše stojí kousek před Krupkou. Tento objekt, kostel sv. Prokopa, si vybrala skupinka křesťanů, vedená farářkou Danielou Klimešovou, za cíl svého setkání. Pěšky, autem, ale především na kolech a různými trasami se sem 29.9.2007 měli dopravit účastníci PRVNÍ CYKLOPOUTI na Teplicku. Uspořádat zde ekumenické bohosluby, s dětmi projít několika atrakcemi a nakonec zapálit oheň a upéci špekáčky. Tak umožnit setkání příznivců kol a cestování na nich. Pak se k tomu ještě přidružila myšlenka na chvíli, kdy bychom se mohli ztišit, poděkovat za krásný čas na kolech a s vděčností uzavřít cyklosezónu 2007.

Naplánováno, rozvrženo, připraveno. Den předtím ovšem hlásí zpráva o počasí o očekávaných lijácích právě na severozápadě Čech, což se potvrzuje. A ráno ještě není ani oschnuto a nové kapky.! Ale všechno běží podle plánu. Obětaví a nadšení cyklisté vyjeli na trať, jedno auto se suchým dřívím už je na stanovišti a ohniště se připravuje, ostatní docházejí a dojíždějí z několik a stran…Nakonec je všechno shromážděno a program začíná - jen ten oheň jsme zapálili pro jistotu dřív, abychom aspoň ty buřty stihli do deště… Zpíváme písničky mládežnické za hrdinného doprovodu otce Václava, farář Opočenský se modlí jako při jízdě na kole a prozrazuje, že na kole vlastně pochopil, že uvěřil v Boha, farářka Daniela obrací naši pozornost ke svatému Prokopovi, který je nám příkladem až zarytého zápasu s ďáblem a hříchem. A kde je příklad, mohou být i ti, kteří se jím inspirují - tak to buďme i my, a berme sílu v zápase proti hříchu u svého Pána. V přímluvách myslíme na uplývající sezónu na kolech, na všechny dobré služby, které nám kolo činí - i na ty, kdo jeli na kole či motocyklu naposled v životě…Při všech částech bohoslužby jsme střídavě hustěji i jemněji smáčeni deštěm - ono: střecha, pokud je, je přeci jen dobrý vynález…

Ohýnek ještě ovšem neuhasl, tak posilněme tělo, a pak hurá do malování podle biblických příběhů, nebo vyrábět ozdobný papír z hmoty, do které se ti, Láďo, ani nechtělo namočit prst, nebo třeba prohledávat houští, kudy měl přijít svatý Prokop. Kolem půl třetí končíme, i sluníčko se na nás jedním paprskem usměje… Díky vám všem, s nimiž jsme směli prožít těch několik hodin, a díky Rozárce (9 měsíců), která svítila jako sluníčko stále.

Kola ještě možná letos vytáhneme, ale uložit je po té sobotní absoluci už jistě můžeme. A co na jaře? Možná…


Modlitba u sv. Prokopa-cyklo

Pane,

Chválíme Tě za to, žes nás sem shromáždil, děkujeme Ti za tento den a prosíme Tě, abys k nám nově promluvil.

Dnes chceme nejvíc děkovat za dopravní prostředky - kolo a motocykl. Bez nich by náš svět byl pomalejší a chudší. I je jsi nám svěřil jako dar pro potěšení, k práci i pro zdraví a pohyb.

Jízdní kolo symbolizuje naše lidské vybavení, vše, čím jsme Ti odpovědni.

Víme, že kolo ujede tolik, kolik našlapu - podle mé síly a vytrvalosti. A ty máš rád, když "nám to šlape" nejen v sedle kola, ale i v radostné odpovědnosti Tobě v životě.

A proto prosíme: ujmi se nás, našeho dnešního setkání…a posilni nás na našich životních trasách, zatáčkách, stoupáních i klesáních, na cestě k cíli našich cest. Amen.


Přímluvy 29. 9. 2007

Myslíme na cyklisty, kteří končí svou sezónu, najezdili spoustu kilometrů, poznali nové kraje a občerstvili svou duši, buď jim blízko.

Prosíme za vozíčkáře, odkázané na kola se vším všudy, buď s nimi ve všech nesnázích i potěšeních.

Prosíme za všechny nešťastné, kteří zemřeli na silnicích a cestách, zvláště za cyklisty a motocyklisty. Prosíme za všechny, kteří jejich smrtí byli zasaženi a zarmouceni.

Prosíme za ty, kteří otáčejí nohama pedály a rukama řídí, aby druhým přinesli radost a naději. Prosíme za ty, kdo Tě oslavují celou svou bytostí.

Prosíme za ty, kterým je kolo pomocníkem na cestě za druhými lidmi, k setkávání a službě.

Pomoz nám udržet rovnováhu ve svém životě, ať před sebou vidíme dobrou cestu následování tebe spolu s druhými.



Sborová knihovna

Obsahuje na 140 titulů, podle obrázku velice volně ložených. Avšak od konce prázdnin existuje digitální databáze, která určitě ulehčí půjčování a nabídku knih. Stále je mnoho lidí, kteří přeci jen vezmou do ruky pěkně udělanou knihu raději, než prohlížečku monitoru počítače. Protože ovšem převážná většina knih v naší knihovně je už z dob malinko dřívějších, hledáme určitou základnu pro objednávku a nákup nové duchovní literatury.

Děkujeme za vytvoření programu pro půjčování a zápis knih Jan Opočenskému ml. a ostatní vás zveme k zájmu o to, co se v útrobách naší skříně na knížky skrývá, aby bylo jako poklad objeveno…