Sborové ozvěny

Vyšlo 1. 7. 2007; ročník VIII.


Z obsahu čísla:


Ze starání program? Ulož si poklad jinde! (kázání T. Pavelky)

Introitus: Žalm 86, 1-7
pís. 442
Vstupní modlitba:

Všemohoucí Bože, náš laskavý nebeský Otče. Z tvé ruky bereme všechen pokrm, i v tuto dobu, v čas sklizně. Ani už neznáme bázeň těch, kteří vyhlížejí úrodu - vždyť máme pokrm stále při ruce. Ty jsi nás oblékl, takže máme šaty do města a šaty, u kterých nám pramálo záleží, zda-li se zašpiní a potrhají, když pracujeme rukama. Děkujeme ti, Pane.

Pane Ježíši Kriste, veliteli, ty jsi pro nás čtyřicet dní hladověl v poušti, abys zvítězil nad hříchem, tam, kde my jsme podlehli, abys za nás mohl přinést čistou a neposkvrněnou oběť na kříži. Tebe svlékli a vystavili hanbě, o tvůj šat losovali. Pane pro nás trápený, před tebou poznáváme, jak potřeba je nám tebe, chleba, který sestoupil z nebe, a jak nazí jsme ve svých hříších.

Duchu svatý, prosíme, připomínej nám stále náš křest, kterým jsme byli oblečeni v Kristovu spravedlnost, kterým byla na věky přikryta naše hanba. Veď naše věřící srdce k útěše a posile svaté večeře, ať nabudeme síly v tomto našem pozemském boji, dokud neoblékneme bílé roucho a zasedneme k hostině na svatbě Beránkově!

Budiž sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, buď i nyní, i na věky.

Amen

1. čtení: Genesis 3, 1-11
2. čtení: Matouš 6, 24-34

Dnešní Ježíšova slova jdou opravdu na tělo. A to není zrovna pravidlem. Většinou nás Ježíšova přikázání vedou spíše k tomu vyjít ze sebe. Příliš se v sobě nebabrat, ale spíše si všímat druhých. Žít spíše společenstvím bratří a sester, žít Božím královstvím. A tady najednou taková otázka: Což není duše víc než pokrm a tělo víc než oděv? Nejdřív se máme zamyslet nad vlastní duší a nad vlastním tělem. teprve pak se bude mluvit o Království. A to je vůbec zajímavé, že se říká "nemějte starost o svou duši, co budete jíst". Jako by duše souvisela s jídlem. Spíše bychom se nadáli, že jídlo je pro tělo a pro duši jsou vznešenější věci, třeba knihy.

Tak je tedy jídlo pro tělo a knížky pro duši? Pokud si to chcete ověřit, zkuste třeba do zítřka do večera nejíst. Nad čím pak bude přemítat vaše duše? Bude přemýšlet o božských tajemstvích, nebo o tom, co bude zítra k večeři? Po čem bude duše prahnout? Po moudrosti, nebo po knedlících. Já bych to ani nezkoušel, myslím, že jídlo vyhraje. Ano, jídlo je i pro duši. Lidé se o něm dokáží bavit celé hodiny. Zvláště hladoví lidé. Chvála Bohu, nepotkala mě vážnější situace, než různé výlety, abych si to mohl ověřit. Dva, tři dny někde v lese nebo v cizině, když se zásoby ztenčí a dojde na ty méně hutné části. A vsadím se s každým, že hned někdo začne mluvit o vepřové nebo o míchaných vajíčkách a ostatní se ochotně přidají. Jídlo je i pro duši. A stavěli bychom svou duši moc vysoko, na místo andělské nebo božské, kdybychom si nepřiznali, že duše je s tělem nerozlučně spjata. Jídlo duši dovede úplně zaměstnat. A není na tom vlastně nic zlého - sám Pán praví: "Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete." Jenže, když si vzpomenu na ty řídké zážitky hladu, sám se musím ptát: Je duše víc než pokrm?

A je tělo víc než oděv? To se mi zase vybaví, jak jsem se na tělocvik musel navléct do tepláků. Někomu je to třeba pohodlné, nic proti, ale já si hned připadal jako někdo jiný. Hned ze mě byl ten, co neuběhne, nepřeskočí, nevyšplhá, nechytí míč. A to je úplné nic proti tomu, když vám dají v nemocnici erární prádlo, takového toho anděla, co se zavazuje vzadu. Nebo když vás navléknou do mundúru na vojně nebo ve vězení (to jsem nezažil). A máte to tak na několik let. Dřív vojáci základní služby říkali konci vojny civil - a řekl bych, že to bylo nejvíc slovo pro civilní šaty: Vojna skončí, navlíknu civil. Juchuchů.

Je tělo víc než oděv? Váhám. Většinu lidí, co znám, znám oblečených. A ani upřímně netoužím po tom, aby to bylo jinak. Nazí lidé, i kdybych je znal, mi připadají nějak cizí. V našich podmínkách bychom možná technicky mohli v létě chodit nazí, ale nějak to ani nikoho nenapadne. I ti divoši v pralese si vždycky obléknou alespoň něco symbolického. To staré otřepané: Šaty dělají člověka prostě platí. Dnes pozná cvičené oko podle šatů mladých lidí i to, jakou poslouchají hudbu. Z oblečení se tak nějak pozná postoj člověka ke světu, hned víme, na čem jsme. Nahý jako by neříkal nic. Jenom: Jsem tady. A je to ostuda. Přesně tak to cítili Adam a Eva po Pádu. Jsme tady. Tečka. A je to ostuda. Tečka. Nic víc.

Tak jak tomu máme rozumět, že duše je víc než pokrm a tělo víc než oděv, když si jedno bez druhého moc nejde představit. Pán ví, že je to třeba vysvětlit. Mluví o tom, že vrabci se nestarají, a přece je náš nebeský otec živí. Nedávno jsem četl, že většina ptáků se ani nedožije dospělosti, pomře dřív. Takové plýtvání v tom stvoření, řekl by si člověk. A my máme větší cenu než mnoho vrabců. A lilie taky neshánějí šaty a přece jsou od Boha lépe oblečené než největší parádníci a parádnice, kterým přece jen vždy nějaká nitka čouhá, nějakou čmouhu od zdi mají na kabátu. To lilie ne, na těch není kazu. A stejně se nakonec hodí do pece.

Liliemi se takto plýtvá. A přesto chápeme, jak jsou cenné. Neceníme si na nich, jak dobře zakořeňují, jak berou živiny z půdy, neceníme si semínek, která se stanou z jejich květů. Ceníme si jich, protože jsou krásné. A vrabčí trávení nás taky nezajímá. Líbí se nám, jak cvrlikají.

Zrovna tak nás moc nezajímá, co u nás host sní, ale co zajímavého nám poví. A dítě pramálo zajímá, jaké má maminka šaty, raději by ji vzalo za ruku. A v tom to je! Tady pozor! Dokážeme si uvědomit, proč jsme pro druhé cenní? Že od nás chtějí něco slyšet, nebo nám naopak něco vyprávět? Dokážeme si uvědomit, proč jsme pro druhé cenní? Že chtějí, abychom je poplácali po zádech nebo objali? To je to Boží království a spravedlnost, když se dokážeme vidět uprostřed druhých lidí. Uprostřed rodiny, uprostřed církve, uprostřed přátelství, uprostřed sousedství.

Ježíš neříká, abychom nepracovali, abychom nechodili nakupovat jídlo a čekali, až nám spadne z nebe. To je naše zaměstnání - čím má taky člověk zaplnit svoje dny, než prací a sháněním jídla a šatů. Nakonec ta práce, to vaření, to se kupodivu člověku omrzí ze všech věcí skoro nejméně. Zkuste se týden jen válet a nic nedělat a budete z toho utahaní jak z práce v dole. To je stará zkušenost nezaměstnaných. Každý něco dělá, to je úděl člověka. Ale má si z toho dělat nervy? Člověk něco dělat musí, ale když je to tak přirozené, proč si z toho dělat hlavu? Proč do takových základních věcí vkládat svoje srdce? Tedy, někdy dřina a bída člověka pořádně skřípne. On každý den má dost vlastního trápení. Ale ještě na to myslet do budoucna? Proč? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat. Nějak to vždycky dopadne, člověk si to jídlo a šaty vždycky musí nějak obstarat. V nejhorším pojde jako ten vrabec. Ale má si z toho starání dělat program? I kdyby člověk padl jako ten vrabec, kdo se nevzteká kvůli jídlu a šatům, kdo je milý na druhé, kdo se tělem i duší vine k druhým lidem, uložil si jinde už lepší poklad. Amen


pís. 379
Ohlášení
pís. 176
Přímluvná modlitba: Modleme se slovy žalmu 125.
Poslání: Galatským 6,7-10
Požehnání: Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Amen
pís. 448

Vydařená neděle

V neděli 24. 6. 2007 byl naším hostem ve sboru mladý bratr farář Tomáš Pavelka (28) z Loun. Text čtení - 1 Mojž. 3,1-11a Mt 6,24-34 byly podkladem pro jeho kázání o prvním hříchu, poznání nahoty - bezmoci, až po současné lopotění a hromadění majetku. To všechno člověka odvádí od toho hlavního, od Boha. Vždyť náš nebeský Otec ví, co všechno potřebujeme k životu. "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,33). Obsah bohoslužeb je na začátku tohoto čísla.

Bezprostředně po bohoslužbách následovala ohlášená přednáška o sektách. Na podkladě získaných zkušeností z Loun a vlastního sboru, hovořil br. farář Pavelka o konkrétní činnosti společenství zvaného Oáza. Toto společenství působí v Lounech od r. 1995 a získalo v určitém období až 300 členů a proniklo zčásti i do církví ve městě. Br. farář hovořil o nebezpečných praktikách, které často strhávají na svou stranu především tápající a hledající takzvané pravé náboženství. Na četné dotazy odpovídal br. farář ještě při kávě v presbyterně, kde při zajímavé besedě setrvalo 28 účastníků.

Od 14 hodin se několik našich členů účastnilo druhé části oslavy stého jubilea postavení evangelického kostela v Trmicích. V první části se stali posluchači koncertu Děčínského barokního kvarteta a sólistky ústecké opery J. Baxové s velmi pěkným repertoárem a pak ještě v druhé části vzpomínek a pozdravů hostí. Za teplické promluvil farář Amos Tejkal. Vzpomínal na rodinu br. Tomeše, která hned po válce přinesla nový duchovní náboj do Trmic, kde v kostelním bytě bydlela. Pozdravný dopis br. faráře Valenty přednesl dr. Kopřiva. Z Teplic přijelo celkem pět hostí.

Večer od 18 h. se ještě uskutečnilo u nás v teplické presbyterně ohlašované setkání s Mgr. Terezou Cimrmannovou, která už podruhé přijela do Teplic s tématem Krize jako výzva. Šestnáct zájemců vyslechlo shrnutí minulé přednášky a rozhovořilo se o vlastních zkušenostech z krizí a jejich řešení v rodinách. Beseda končila po více než dvou hodinách; besedníci projevili zájem o další téma - etika v lékařství - a tak Mgr. Cimrmannová přislíbila na toto zajímavé téma pohovořit o své příští návštěvě.

Už značně unaveni jsme večer doma přemýšleli o uplynulém dni. Setkali jsme se na jeho počátku s jedním z nové generace našich kazatelů. Br. farář pochází z Prahy a Louny jsou jeho první místo. Byly sborem, který byl na určitou dobu osvobozen od placení farářského fondu a tak mohl nového kazatele přijmou bez větších finančních problémů. Z toho, co jsme slyšeli z úst mladého kazatele, jsme byli potěšeni, i když to byla slova někdy ostrá a přísná. Jistotu pravdy Kristovy, kterou ovšem nemáme jako majetníci ani my sami, církev vždy znovu nachází v rozhovoru, ptaní se, hledání a osvícení mocí Ducha. Občas přichází i krize, z níž hledáme cestu pokory a vnitřního pročišťování Boží pravdou, pokud je nám dáno ji uvidět v souvislosti všedních dní našeho života…

Grögerovi, Opočenský

Brandýs přijel!

A jeho příjezd byl vítaný - neboť to byla odpověď na naši loňskou návštěvu, o které jsme už před časem informovali (byli jsme také ve vesnickém skansenu v Přerově n.L. a Lysé n.L.). Naši hosté byli žádostivi společenství při bohoslužbách, kdy kázal farář Jan Kašper z Brandýsa, a sv. večeře Páně, kterou jsme slavili společně. Na rozhovor a informace o našem sboru si však vyhradili kratičkou dobu. Přesto jsme slyšeli chválu od br. ing. Rokyty na náš modřín a proroctví o něm, že už nebude vyšší, ale bude sílit, protože je nahoře nalomený. Vida, i poškození může být k užitku… Na našem obrázku br. Rokyta stojí uprostřed naší presbyterny, spolu s dalšími…

Obávali jsme se trochu, aby se naši hosté v pořádku propletli zvětšeným provozem a rumrajem v Teplicích, bylo totiž otvírání lázeňské sezóny. A jejich druhá část zájezdu byla: dobré poobědvání v teplické restauraci - podle dodatečných informací se i to s menšími komplikacemi podařilo. A také třetí část - prohlídka muzea a volné korzování po teplickém náměstí a dalších památkách se prý podařilo k všeobecné spokojenosti. Nejhlubší dojem ovšem zanechalo společné shromáždění u nás, zaplněný kostel a i my jsme si mohli zazpívat písničky ze zpěvníčku Svítá za doprovodu brandýského bandu, jehož čtyři hudebníci dokázali chvílemi navodit atmosféru známých židovských písní.

Našim lidem zbývá poděkovat za starostlivost o plné stoly, brandýským za obohacení našeho stolu duchovního… Určitě na toto setkání nezapomeneme…


Vyprávění pana Vladislava Opočenského

Stavba kostela v Chotiněvsi - pro teplický sbor 20. 5. 2007, se zachováním některých originálních obratů

Dostal jsem výzvu, abych vzpomenul na dobu, kdy se tento kostel stavěl. Nejdřív, než začnu o kostelu, chtěl bych vám povědět, co všechno probíhalo, než ke stavbě došlo.

Skončila válka, nesmyslné zabíjení, tolik lidí zahynulo! Naše armáda došla do Prahy. Já jsem zůstal na Slovensku, po zranění, u Žiliny, ležel jsem tam 3 měsíce. Radost 8. května byla nepředstavitelná! Byl to konec zabíjení a ničení všeho, co se po staletí budovalo. Vojáci se dali do pořádku, odpočinuli, a 17. května proběhla defilé naší armády, za obrovského jásání Pražanů. Potom byli vojáci přesunuti do pohraničí, na Žatecko a Rakovnicko, rozmístěni po vesnicích, kde bydlelo německé obyvatelstvo. To mělo za účel, aby Němci neprovedli nějakou sabotáž. Ale oni byli tak zdecimovaní, že je něco podobného ani nenapadlo. Byl to vlastně odpočinek od strádání a hrůz, které vojáci prožili. Měli jsme se v této době podívat po celé republice, kde byly německé vesnice, mohli jsme si vybrat, co se nám líbilo. Nakonec to bylo Litoměřicko, zahrady a chmelnice, to byl náš obor. Koncem září jsme byli demobilizováni, tak jsme se rozjeli, my do Chotiněvsi, ostatní do okolních vesnic, Hrušovany, Vrbice, Soběnice, Řepčice, Sedlec. Přijeli jsme do Horních Řepčic vlakem, bylo nás 17, do vsi jsme pochodovali v trojstupech, pušky na ramenou, ty jsme si mohli vzít s sebou. Ve vsi již bylo mnoho hospodářství zabráno, a ti osadníci říkali, že až přijdou Svobodovci (tak nás tenkrát jmenovali), tak vás všechny postřílej. Němci měli poodstrčené záclonky a čekali, co se bude dít. Ale my jsme přišli do svých vybraných hospodářství, představili jsme se, a kteří Němci mluvili trochu česky, uslyšeli od nás, že my jsme válku nechtěli, a tak není naše vina, co se teď děje. …Pušky šly do kouta a začali jsme se zajímat o hospodaření. Tak i Němci poznali, že nejsme bojechtiví, nejde nám o odplatu, ale chceme hospodařit a žít normálně.

Později přijel za námi farář Opočenský, že bude třeba dát dohromady pěvecký kroužek, svolali jsme naše kamarády z okolních vesnic, Václav Chudoba, hudebník, si nás vzal na povel, vytvořil čtyřhlasý sbor (samozřejmě z mužských hlasů). Na Štědrý den přijela Ludmila Vlková (moje nynější manželka) - na zapřenou, jak se říkalo "na černo". Hned se musela zapojit do sboru jako jediná "sopránka". Slavnost byla velmi pěkná, přijeli i ze sousední vesnice četníci s manželkami a potom k nám chodili často do shromáždění. Ve vsi měla zabranou usedlost paní Kubešková, bývala učitelka. Ta se s námi velmi brzy spřátelila a rozhodla se, že pro nás všechny vojáky uspořádá štědrovečerní slavnost, abychom nemuseli každý sám s Němci slavit svátky. Moje žena jí pomáhala. Pro německé obyvatelstvo to byly nejsmutnější svátky v životě. U paní učitelky to bylo nesmírně pěkné, každý obdržel nějakou knihu, měla velkou knihovnu, v té době jiné dárky neexistovaly, nebylo co koupit. Doma jsme Němcům popřáli, svátky ale byly pro ně jenom smutek a slzy.

Zima utekla, byla velice mírná. Ale nám se stýskalo po rodinách, které byly na Volyni, a nevědělo se, kdy dostanou povolení se vrátit. Stalin nechtěl Čechy pustit, věděl, že nemají rádi kolchozy. Jarní práce se zvládly v pohodě, Němci pracovali jako na svém. Úroda vypadala slibně. Když se pomalu začala sklizeň žita, přišel příkaz Němce odsunout. My jsme jim nechali vzít sebou, co chtěli. Loučení bylo smutné, my jsme s nimi žili přátelsky. - Někteří se ještě po letech s námi navštívili. Nám, kteří jsme zůstali po jednom na hospodářství, naštěstí přicházeli pomáhat další vojáci. Farář Opočenský pomáhal, kde se dalo, pro něj žádná práce nebyla hanbou. Nejraději podával do mlátičky snopy, to byla ovšem nejprašnější práce vůbec. Nám na podzim, když se sklízela cukrovka, na pomoc přijeli z Litoměřic z posádkového velitelství, sám generál Vosáhlo s dcerou a svými majory, nazuli gumáky a rukavice, já vyorával, oni shazovali. Bylo bláto, ale ani špinavá práce nevadila tenkrát nikomu. Taková byla solidarita.

V té době jsme začali věřit, že se naše rodiny budou moci přistěhovat do Československa. President Beneš a naši zástupci z Volyně tak dlouho přesvědčovali sovětskou vládu, až konečně souhlasila - s podmínkou, že slovenští Ukrajinci se naopak přesídlí na Ukrajinu. Komise (ruská a česká) začaly oceňovat majetky na Volyni, nebyla v tom zahrnuta zemědělská půda, ta patřila státu. Po vánocích 1946 začaly přijíždět první transporty z Volyně. Naši boratínští přijeli 27. února 1947, za velkých mrazů. Cesta přestěhování trvala 10 dnů tratí asi 1000 km. (Lokomotiva jela, když byla slanina a vodka, jinak to tam nefungovalo.) Shledání bylo nepředstavitelné - konec strádání našich rodin na Volyni…

Ve shromáždění již zpíval kompletní sbor. Protože u nás začala válka v r. 1939, bylo pak jen velmi málo svateb. Nikdo nevěděl, co se může stát, mnoho dobrých hospodářů bylo vyváženo na Sibiř a posláno do vězení jen proto, aby se zlikvidovali. Proto v krátké době po příjezdu začaly být hromadně svatby. Obřadní síní se stal sál u Kopeckých. Představte si: naparáděné kočáry, ale ulička necelé 4 metry, z jedné strany prasátka, z druhé koně a krávy, a protože vojáci měli flinty, tak se také střílelo… dobytek byl samozřejmě vyplašený…

Tak farář Opočenský řekl staršovstvu, že se pokusí dostat svolení na stavbu kostela. Nejdříve se udělal průzkum, kde by se dal opatřit nějaký materiál, protože po válce nebylo nic. Farář Opočenský jezdil za církevním tajemníkem a tak dlouho přesvědčoval, až dostal svolení ke stavbě kostela. Na projekt byl pozván architekt Bareš ze synodní rady. Na kraji obce stála opuštěná cihelna, tak ho zavedl k té stavbě - jestli by se ta střecha z ní dala použít na kostel. Bareš udělal projekt a předložil ho staršovstvu. Tátové nad tím kroutili hlavami, že kostel musí mít velká okna a gotika nahoře do kulata. Architekt je upozorňoval, že se v této době stavějí modernější kostely. Nakonec staršovstvo svolilo. Na Hořidle byla původně Němci postavená, ale už zdemolovaná výletní hospoda, polovina stavby jako patrová budova zděná - jako ubytovací část, druhá polovina jako taneční sál, ze dřeva. Národní výbor dal povolení ke zbourání. Provádělo se tak, aby se všechno co nejméně poškodilo, dřevěný materiál i cihly. Ke mně se navozila prkna a hranole, naši otcové vytahali hřebíky, narovnali, roztřídili. Cihly se navozily k budoucí stavbě kostela, ženy je sekerkami očistily od malty a srovnaly. Na bourání střechy na cihelně si farář Opočenský pozval architekta Bareše, aby se přijel podívat. Když si Bareš prohlížel střechu, tak se br. farář ptal, jak asi dlouho bude trvat rozebrat tu střechu. Architekt Bareš řekl: Když bude dost lidí, tak za týden by to mohlo být rozebrané. "A co když to bude za den?" zeptal se farář. "Tak dám hektolitr piva" na to Bareš.

Pozvali jsme tedy všechny kamarády z našeho sboru, mistr tesařský si všechno očísloval, my ráno na střechu, z každé strany žebřík a šuplík na spuštění tašek, dole dědové odebírali a rovnali do štosů. Dole stál architekt, prohlásil, že v životě neviděl, že by se dala za půl dne sundat celá střecha tašek a rozebrat konstrukce!! A hektolitr piva ihned dal.Už odpoledne byl dřevěný materiál převezen k budoucí stavbě. Rozpočet na stavbu činil 1 mil. 700 tisíc korun. Faráři Opočenskému při jednání na krajském národním výboru bylo přislíbeno 500.000.- Kč, od synodní rady v Praze dar 150.000.- Jeronýmova jednota slíbila 300.000.- Zbývalo opatřit 750.000.-Kč. Mezi farníky bylo sbírkou opatřeno 300.000.- Staršovstvo proto rozhodlo zahájit stavbu na podzim r. 1950.

Na výkop základu byli pozváni všichni duchovní Podřipského seniorátu a všichni přijeli. Byl ošklivý den. Pan Novák, jako stavební dozor, měl vyměřit základy. Byl celý prochladlý a že prý už to letos nestojí za to stavět. Faráře jsme rozeslali do rodin na oběd a pana Nováka jsme zahnali měřit, kolíky byly připraveny a když začal běhat, tak se i zahřál. Když se faráři vrátili z oběda, základy byly vyměřeny, provázky - aby se udržela rovina - nataženy. Začalo se kopat a všem najednou bylo teplo. Vykopala se velká část základu. A i zbylá část se dodělala brzy. Jako vedoucího stavby nám někdo doporučil pana Bělinu, byl to mistr, který mnoho roků pracoval na údržbě hradu v Praze. Byl to velmi zkušený pán. 10. prosince bylo slavnostní posvěcení základního kamene, do základu byla uložena láhev s pamětním listem o sboru a stavbě kostela. Láhev byla zapečetěna, vložena do jamky a zazděná kamenem, na který poklepal kladívkem farář Opočenský, architekt Bareš a mistr Bělina. Tím končily podzimní práce.

Na jaře se práce rozjela naplno.Farář Opočenský řídil a sháněl všechno, co bylo potřebné. Brigádníci, to jsme byli my všichni, byly rozepsány pracovní směny. Když to někomu nevyhovovalo, tak si to vyměnil s jiným. Na stavbě musel být denně dozor z místních farníků, aby se vědělo, jaká práce bude příští den. Zedníci byli zaměstnanci, někteří tu práci dělali po pracovní době. Aby se nezdržovali jídlem, tak Mařenka Janatová, která bydlela v domku vedle stavby, si vzala na starost vařit pro zedníky i mistra. Od našich hospodyněk dostala sádlo, mouku i ostatní potraviny. Na jaře se muselo postavit lešení, trubkové nebylo, tak z tyčoviny. Pomocné stroje neexistovaly, hašené vápno se nabíralo z jámy do tzv. kalfasu, kde se mísilo s pískem, pak kolečkama ke kladce a kbelíkama k zedníkům. Cihly do vyšších pater se házely ručně, jeden dole, druhý na patře atd. Ale kdo to dělal, musel umět házet, aby se cihla netočila, nedala by se pak chytit nahoře. Nebyly přilby na hlavách, ale nepamatuji, že by docházelo k větším úrazům. Stavba šla rychle nahoru. Farářovo heslo bylo: Čím jde stavba pomaleji, tím to stojí víc peněz. Při pokrývání věže farář podával krov nahoru, ale tesař to špatně uchytil a krov spadl faráři na hlavu…později měl z toho úrazu problémy až do smrti.

Nepamatuji se, která firma dělala okna a dveře. Možná jich bylo vícero. Ale lavice a kruchtu dělala truhlárna v Pokraticích. Architekt Bareš často navštěvoval stavbu, radil a upřesňoval, co a jak. Stavba se chýlila k dokončení.

Na staršovstvu 23. října 1951 farář informoval, že kostel bude během několika dnů vymalován (vymaloval ho František Bednařík, malíř kulis Národního divadla v Praze - to je pěkná perlička k ostatním pracím.) Pak nastal generální úklid a umístění lavic a kazatelny.

Farář František S. Janovský zdokumentoval náklady na tento kostel v penězích, bylo to zveřejněno v časopise Český bratr, činily 1.688. 589 Kč. Farníky bylo odpracováno 7.800 hodin, koňmi 1450 hodin, hodnota materiálu z bouraček 109.200.-, hodnota svépomocí, stavění lešení - 115.000.- celková hodnota: 2.044.180 Kč. Na stavbu bylo užito 70 m3 písku, 150 q vápna, velké množství kamene, cihel, prken.

K otevření chrámu došlo 18. listopadu za přítomnosti synodního seniora ThDr. Viktora Hájka, seniora Zdeňka Somolíka, 17 duchovních a četných zástupců státních úřadů.

Průvod šel od domu Kopeckých, kde se do té doby konala shromáždění, zde bylo vzneseno poděkování za tuto službu. Odtud všichni přešli nahoru, na konec obce, k nové stavbě kostela. Kurátor Jaroslav Chudoba a dvě dívky, Maruška Chudobová a Anička Vlková, přivítali synodního seniora a předali mu klíče od chrámu. Bohoslužby vykonal synodní senior Hájek, poté předneslo pozdravné poselství celkem 10 farářů, a pak krajský církevní tajemník předal sboru pozlacený kalich. Program doplňovaly pěvecké sbory z Roudnice, Ústí a místní.

Byly provedeny další opravy chrámu a v r. 1986-7 také generální oprava. Bylo to nutné, protože mnoho materiálu na stavbu bylo použito již ze starších budov.


Sborový zájezd 2007

Směrem na Velké Březno a Zubrnice, s cílem v Chotiněvsi se začalo - jak jinak - těsně po bohoslužbách, 20.5.2007. Měli jsme před sebou bohatý program (aspoň v plánu), který jsme na počátku ještě rozšířili o krátké zastavení Na Větruši v Ústí n.L. Byli jsme odměněni za tu "námahu" vyjet nahoru krásným výhledem po Ústí i Labi a někteří i procházkou v bludišti, zrcadlovém i přírodním z proutí. Ve dvanáct hodin jsme už vystupovali krátkým kopcem k zámečku Chotků ve Velkém Březně. Ten někteří z nás znali, ale expozice byla oživena výstavou svatebních šatů a doplňků, to nás potěšilo. Zasvěcení ovšem věděli, že hned tak Velké Březno neopustíme, neboť se dostaneme tam, kde mnozí z nás ještě nikdy nebyli - do zdejšího pivovaru s nepřehlédnutelnou značkou milovníka piva…A tak, jak jsme předtím spíš šplhali po schodech nahoru, nyní v pivovaře to bylo spíš sestupování z povrchu do sklepů, kde se pivo upravuje a zraje. Ve spilce nás čekaly dvě řádné holby s pivem, které jsme spojenými silami museli vypít a pak jsme se dostali dál. A nakonec v místní pivnici ještě třetinka. Potěšeni, ale se zpožděním, jsme vyjeli do Zubrnic - skansen už skoro neodmyslitelně patří k našim prioritám. Rozlehlý vesnický statek se sušárnou a žentourem na nás dýchl historií ne tak dávnou, mnohé si ještě ti starší pamatují, jak se u nás v minulém století žilo. Udivené paní průvodkyni jsme doslova utekli do autobusu, mumlajíce, že do staré školy a kostela se podíváme příště, neboť před námi byl ještě jeden kostel a jedna známá už ruina evangelického kostela v Habřině. Ale tu jsme nakonec také vynechali a dojeli jsme nejkratší cestou kolem Jelečského Sedla až do Chotiněvsi, kde nás čekalo několik Opočenských - z klanu, z něhož pochází i náš nynější farář - a Chotiněves je jeho rodiště. Zde jsme vyslechli historii stavby kostela, který byl svému účelu odevzdán v roce 1951 a lví podíl na jeho stavbě měl farář Jaroslav Opočenský, jeho první kazatel.

Zde se nám, shromážděným pod třemi oblouky loubí kostela, velice pohodlně odpočívalo, ale bylo před námi ještě 50 km cesty zpět. S asi dvouhodinovým skluzem jsme bezpečně dojeli. Tak - zase příště?


Mládež v akci

Chytnout se na "špek" nemusí být špatné. Kdo tak učinil v Teplicích 11.-13. května 2007, neprohloupil. Seniorátní setkání mládeže Liberecka a Ústecka, s hostem Mikulášem Vymětalem se vydařilo. Díky starostlivým farníkům a vybranému vstupnému se podařilo nashromáždit dostatek jídla, spaní si také každý ve sborovém areálku nalezl a někteří otužilci dokonce spali na farní zahradě. O tu duševní potravu se starali vedoucí Jiří Bureš a Filip Šimonovský s dalšími pomocníky (odvoz a přívoz, kuchyně, úprava místností…). Židovství a křesťanství - to bylo hlavní téma, opět dokumentární obrázky ukazují pestrost probírané látky. Hodně věcí se dělo ve skupinkách: příprava v dílnách, hon za nočním fantomem Teplic, intelektuální detektivka. Nechybělo ani protažení těla v sokolské tělocvičně. Ač někteří přijeli později a jiní dříve odjížděli, přesto vrcholné číslo účasti dosáhlo 35 mládežníků. V neděli jsme vyslechli kázání Filipa Š. a slavili společně sv. Večeři Páně. Na varhany hrál Jiří Bureš. Společně se ještě poobědvalo a probralo se celé setkání…..a pak už Ahoj! Zase příště v libereckém? Že váháš!



Už je to tak dávno - a není to pohádka

Sestra Růžena Titěrová je v tomto kraji a sboru již 60 let. Poslední květnový den roku 1947 byl pro ni a jejího nastávajícího - Miroslava Titěru - dnem svatebním. V té době už patřili k těm nesčetným statečným lidem, kteří takzvaně doosídlili pohraničí, vyprázdněné odsunem Němců po válce. Oba byli původně z vnitrozemí a sem se dostali obklopeni dalšími lidmi s podobným údělem. Od té doby zde žili často za podmínek pro dnešní generaci už nepředstavitelných, pozdvihováni a posilováni i duchovním společenstvím sboru v Teplicích, jehož byl br. Titěra dlouholetým kurátorem.

Spolu s milou sestrou Titěrovou jsme znovu procházeli tuto dobu začátků v jejích vzpomínkách a fotografiích v neděli 17. června po bohoslužbách. Došli jsme k zajímavé době "střídání stráží" na přelomu r. 1966 a 1967, kdy sbor nalézal nového kazatele v ohnivých a nekonečných zápasech a zvratech, jichž se Titěrovi účastnili spolu s dalšími dnes ještě dobře známými i žijícími aktéry. Snad se k tomu času ještě dostaneme, třeba v písemné vzpomínce.

Přejeme naší sestře ještě hodně síly a jasných vzpomínek, které jsou i odkazem k Boží dobrotě a děkování za ni - to nikdy naše sestra nezapomene na závěr povědět.










Hra pro děti - "Dvě Maričky"

Všechno, co řeknete, může být použito proti vám - tak to často slýcháváme v televizi při detektivce. Že by se to však objevilo i v našem sboru? Už je to tak! Po loňské vánoční kreaci se někteří herci opravdu ozvali, že bylo krátké, oni sami dostali jen štěk, vůbec si nezahráli…Krátká! Jednoduchá! Já tam ani nedostal roli! Příště musí být pořádná hra! - Přitom loňské vánoce vzbudily i tak dost emocí a různých názorů a asi nebudou zapomenuty.

S těmito čerstvými zkušenostmi byla vybírána hra na počátek června, den dětí…

Než došlo k premiéře, znamenalo to víc než dva měsíce cílené a tvrdé práce, přemýšlení nad kulisami, oblečením a především - jak to ty děti zvládnou, když k tomu přistupují tak "lehkovážně". Sama hra je sepsána v šesti dějstvích, z nichž některá jsou do velké míry dialogem či dokonce monologem. Opět se ovšem prokázalo, že s náročností roste výkon - a tak co se čtrnáct dní před vystoupením zdálo neproveditelné a tři dni před vystoupením neuskutečnitelné, se stalo o premiéře téměř hereckým koncertem. Sama zápletka o změně údělu Maričky princezny a Maričky ševcovic je velmi atraktivní a věčně oslovující publikum, které se vžívá do rolí s přesvědčením. Také výrazná dekorace je velkým přínosem představení. A především se ukázalo, že žádná role není malá, když se přijme celým srdcem.

Po zásluze byli herci odměněni dortem a pak pozváni na pobyt na zahradě i s dalšími - jak svědčí fotogragie.